Přicházíme k hraničnímu přechodu, který je ještě uzavřen, ale už se u něj kupí spousta lidí. Je vidět, že spousta Bengálců razí do Indie. Nějak se probíjíme davem a přes zamčenou mříž dostáváme imigrační formuláře. Pomalu je vyplňujeme, není kam spěchat, si říkáme, prvotní nápor určitě pomine. Konečně otvírají, dav bere imigrační kancelář útokem a úředníci rychle zavírají bránu. Venku je stále stejný počet lidí. Tak to bychom se asi nedočkali. Vrháme se do davu. Za chvíli nás zpozoruje v davu nějaký úředním a poprvé v životě poznávám, co je to za výhodu bát bílej. Mříž se otevírá, ale jenom pro nás. Úředník nás protekčně vtahuje do imigrační kanceláře a odvádí nás úplně bokem mimo standardní zmatek. Zde se nám věnuje starší pán. Je to jak z nějaké komedie. Přináší si ohromnou knihu, kde se evidují příchody cizinců (věřím, že ji mají ještě od Britů) kam tempem více než pomalým rozvážně opisuje údaje z našich pasů. Občas jen tak mezi řečí orazítkuje i jiné pasy, které mu nižší úředníci přinášejí. Rozhodně se nenechá ničím vyrušovat. Asi tak za hodinu je první část byrokracie za námi. Teď ještě zanést údaje z pasů do počítačem což je normální standardní postup. Tak zase čekáme a v mezi době je nám ukázána tabule se statistikou prošlých lidí za minulý den. Včera zde byli dva cizinci, co šli do Bangladéše. A dnes zde budete vy tři jako příchozí do Indie, se dozvídáme. Moc cizinců (tedy ne Indů a ne Bengálců) zde nechodí. Konečně je vše v počítači a můžeme vyrazit.
Jedeme na vlakové nádraží, odkud se chceme přepravit do Calcutty, nejbližšího města. Máme štěstí, za půl hodiny prý pojede vlak do Calcutty. Kupujeme lístky, čekáme na nástupišti a rozkoukáváme se. No na první pohled žádná změna. Vždyť v oblasti Calcutty žije spousta Bengálců. Přijíždí náš vlak. Tedy přijíždějí dva najednou, ale včas se dozvídáme, který je náš. A je to tady. Indie jak má být. Je to lokální vlak, pouze druhá třída, oddělené vagóny pro ženy, kde nemůže muž cestovat (ale ve vagóně pro muže žena cestovat může). Chceme vyčkat, až lidé v poklidu vystoupí a pak nastoupit, ale nějak jsme zapomněly, že jsme v Indii. Valk ještě nezastavil a začíná boj o první místo u dvířek. Naprosto konsternovaně to pozoruji, než mi dochází, že jsem v Indii a vrhám se do davu. Probíjím se do vagónu, kde už není moc místa k sezení, ale nakonec, ani do dnes nevím jak, získáváme místečka. Zasedáváme a cítíme úlevu. Tak a za dvě hodiny budeme v 70 km vzdálené Calcuttě. Je sice teprve dopoledne, ale ve vagónu je celkem vedro. Zjišťujeme, že větrák nad našimi hlavami se netočí, což začíná být celkem nepříjemné. Ještě že sedím u okna. Chudák Martin sedí u uličky, snad tam neomdlí. A lidí přibývá. Vše, o čem jsem slyšel, četl a na fotografiích viděl, zažívám in na tura. Na lavici pro 4 lidi nás sedí 5. To se dá ještě celkem pochopit. Ale že se lidi dokázali nasoukat mezi mé nohy a nohy souseda naproti mně do uličky tak 10 cm široké, to je naprosto nepochopitelné. Dále v uličce jsou lidé namačkáni naprosto na sobě - tělo na tělo bez jakékoli šance pohybu. A to na každé zastávce se snaží další lidé přistoupit. Nechápu, kam se vejdou. Na střechu určitě ne, trať je totiž elektrifikovaná. Z okénka pozoruji, že boj je i u vagónů pro ženy - naprostá emancipace.
jsem fakt šťastnej, že už jsme v Calcuttě a vystupujeme. Odcházíme se ubytovat do hotýlku a pak couráme po městě. Zbytky britské koloniální architektury, omšelé budovy. Ani teď v létě není Calcutta přelidněná jako v zimě, kdy se do měst stahují žebráci. Projíždíme se metrem, který se de facto stejný jako u nás. Fascinující jsou tramvaje - jako kdyby je vytáhli z technického muzea. A místní specialita - "tahací" rikšové. Posadíte se do vozíčku, do kterého se zapřáhne rikšák, který se snaží běžet (no spíše jde) a táhne vás. Žádné kolo, jako jinde. Pěkně manuální práce na 100%.
Z Calcutty jedeme do Darjeelingu. Vyrážíme na noční vlak "Darjeeling Mail", který jede do New Jalpaiguri, což je nejbližší železniční zastávka. Označování vlaků v Indii je pro neznalého také docela překvapení. Všude se dozvíte číslo vlaku a jeho jméno, ale ne destinaci. Tu musíte znát podle jména vlaku. Dobré, že? Je pravdou, že se ještě dozvíte, že vlak jede buď "UP" nebo "DOWN". Není to občas jednoduché najít správné nástupiště se správným vlakem ve správnou chvíli. Naštěstí "Darjeeling Mail" vyjíždí z Calcutty, takže to je bez problémů. Ráno jsme v New Jalpaiguri, odkud pojedeme do Darjeelingu zbylých cca 70 km autobusem. Ale ještě před tím si chceme koupit lístky na vlak do Varanasi. Přeci jenom při objemu lidí, kteří vlaky cestují, je mít dobré koupené lístky včas. Ale máme smůlu. Stávkují telekomunikace, takže komputerizovaný systém nefunguje a lístky se neprodávají. Smůla. Vyrážíme směr bus do Darjeelingu. Zde zažíváme menší překvapení. Autobusy sice jezdí, ale také zde jezdí spousta jeepu jako jejich konkurence. Jsou sice nepatrně dražší, ale díky stoupání a náročnosti cesty ji zvládají lépe. Takže jedeme jeepem. Je celkem vedro a vše vypadá ideálně. Už se těšíme na kopečky a na to jak vyrazíme někam na menší trek.
Nakonec je vše jinak. Cestou se počasí razantně mění, silně se ochlazuje a začíná pršet. Po dvou hodinách dorážíme do Darjeelingu za deště. Hledáme hotel a ptáme se na počasí. Normálně už bývá touto dobou (první polovina září) hezky, ale letos se protáhli monzuny a déle prší. Takže to vypadá, že ideální počasí října a listopadu nezažijeme. Stále dost prší, pod horami v okolí Patny jsou záplavy, ani se tomu při současném počasí nedivíme. Tak si dáváme relax. Vegetíme v hotelu, když moc neprší couráme lehce po okolí, chodíme se vyptávat, jak to vypadá se stávkou telekomunikací a našimi lístky na vlak. Počasí je stále stejně hnusné, vlak do Varanasí je na týden dopředu vyprodán, nemá smysl se někam honit.
Je 5 ráno, nechápu jak jsem se mohl vzbudit. Všichni ostatní jsou už také vzhůru, jsme už asi nějací přespalí, přeleželí. Martin kouká z okna a informuje nás, že je vidět něco bílého, že to jsou určitě ty slavné Himaláje. Nevěřím mu, bůh ví, co zase vidí. Mizí na střechu na důkladnou prohlídku. Když se ani do půl hodiny nevrací, začínám měnit názor, že viděl blbost. Vykopávám se z postele a jdu také ne střechu. Jsem úplně uzemněn. Vypadá to, že se vybralo počasí a v dálce je vidět hřeben zasněžených vrcholků Himalájí. Je to úžas. Dohadujeme se, kde je asi Mt Everest. Až odpoledne podle pohledu, který si koupíme, zjišťujeme, že Mt Everest zde není možné vidět, ale za to je vidět "pouze" třetí nevyšší hora světa Kanchendzonga (8586 m). Dopoledne se počasí zase kazí, hory mizejí v mracích, opět mrholí. Couráme městem, pozorujeme místní lidi, natolik odlišné od Indů dole pod horami - Gurkové, Nepálci. Jsou většinou budhisté, ale jiné větve, než budhisté v Thajsku či Myanmaru. Všude visí spousta modlitebních praporků, starší lidé nosí růžence a ránu vidíme u budhistického chrámu spoustu modlících se lidí.
Nastal čas odjezdu do Varanasi. Sedíme na nádraží v New Jalpaiguri a čekáme na náš "Nort East Express", kterým chceme do Varanasi jet (tedy, staví v Mughal Serai, což je nádraží cca 10 km od Varanasi). Vlak přijíždí o pouhé 2 hodiny později než by měl. Je fest plnej. Vyhledáváme náš lehátkový vagón. Zde cestuje spousta mladých vojáků až někam do Jaipuru v Rajastanu. Dynamicky zabrali naše lehátka. Jako obvykle spím úplně dole, takže musím všechny vyhodit sám. Jde jen o tom, nebít měkej. Všem oznamuji, že zde ležím JÁ a že si jdu lehnout. Sice už nemám místo kam dát baťoh, poněvadž všude jsou zavazadla vojáků, tak si ho dávám nějak pod hlavu a snažím se otočit ke zdi a dělat že spím. Z hlavy na baťohu si div nevykroutím krk, je to šíleně nepohodlný. Na kraji lehátka nechávám neprozřetelně asi 1 cm širokou mezeru a než se nadám, mám společníka. Leží se mnou nějaký Ind, který uvedenou skulinu využil ke svému odpočinku. Tak takhle se cestuje v Indii. Vlak pomalu jede, Indové na centimetrové mezeře se střídají, občas jsou i dva a já si říkám, zda by mne doma nebylo lépe.
Mughal Serai je vysvobozením. S úlevou vystupujeme a jdeme shánět odvoz do Varanasi. Není to problém, taxikářů je všude plno. Třebaže Varanasi je sváté místi hinduistů, je to jedna velká špína. Nejenom odpadky a bláto z toho jak prší (poslední dny nám pořád prší), ale úplně všude krávy a jejich výkaly. Nic proti náboženství, ale nedotknutelnost svatých krav mi přijde už trochu moc. Ani největší surrealista by nevymyslel, kde se může kráva beztrestně procházet, Naprosto úzkými uličkami starého Varanasi, kde se okolo ní skoro neprotáhnete, a nádraží po nástupištích, hale, v kolejišti, kde jezdí vlaky, v centru Calcuttym prostě všude. Ubytováváme se na břehu Gangy a pozorujeme z okna ghaty, se kde hinduisté rituálně koupají. Když vidím tu špínu, tak lidi opravdu obdivuji. A ještě jedna věc je ve Varanasi vyhlášena. Dva ghaty, kde se nechávají hinduisté po smrti spalovat. Tento ghat navštěvujeme. Není zas tak těžké ho najít. Pozorujeme, kudy nosí po městě mrtvoly na nosítkách a jsme tam. Práce je v plném proudu (prý se zde spaluje 24 hodin denně). Na jednom ohni hoří právě jeden nebožtík, z povzdálí obřad pozorují jeho pozůstalí. Přichází člověk, starající se o oheň a bidlem mrtvolu zvedá, posadí ji a pak ji přelomí v pase zpátky na ohniště. Kus vypadává, vypadá to jako noha, tak to kopne zpět do ohniště a přidá další dřevěné poleno. Je to naprosto šílené, vypadá to jak z nějakého šíleného surrealistického románu. Celý obřad kremace má přísná pravidla. Nejdříve je mrtvý zvážen a určeno množství a cena dřeva potřebná na kremaci. Následuje rituální omytí v Ganze. Poté dochází k vlastní kremaci, která je zakončena vhozením keramické nádoby s vodu Gangy na ohniště. Zbylý popel je rozmetám do Gangy.
Další zastávkou je Khajuraho. Z Varansi je tam poněkud komplikovaná cesta. Musí se vlakem do Satny a poté autobusem. Po skoro celém dni cestování jsme na místě. A zase jiné počasí. Po ubrečeném a nepříjemném Varanasi jsme v teplé, skoro pouštní, oblasti. Khajuraho je typický a příjemný indický venkov. Nedá se to srovnávat s přelidněnými indickými velkoměstami. Khajuraho je známo svou kamennou kamasútrou, alias kamennými chrámy s erotickou výzdobou. Není jich mnoho a tak je navštěvujeme v jednom dni. Jsou umístěny v příjemném parku v rámci archeologické rezervace.
Další zastávkou je Agra se světoznámým Taj Mahalem. Cesta z Khajuraha sem trvá autobusem celý den. Je to úmorný, ale čas odletu se blíží a nemůžeme si dovolit zpoždění. Co k tomu napsat? Každý už Taj Mahal určitě na nějaké fotografii viděl. Když se člověk do oné oblasti dostane, určitě stojí za to ho navštívit. Pompézní stavba bohatě zdobena z nejslavnější mughalské doby. Vlastní vnitřek Taj Mahalu je nezajímavý, ale vnějšek stojí za to. Vždy je zde spousta lidí a pak nejvíce v pátek, kdy je vstup zdarma. Jestli chcete ušetřit 505 rupií za vstup (ano, cizinec opravdu musí tolik platit - 5 rupií je vstup a 500 je tzv. turistická daň), tak běžte v pátek. A také je zde překrásná pevnost, určitě lepší než Červené pevnost v Dilí. Určitě ji nezapomeňte navštívit.
Poslední zastávkou je Dilí. Z Agry jsem bez problémů dojedete za dvě hodiny vlakem. V Dilí je slušný náboženský mix - muslimové ve svých čepičkách a vousy, sikhové s turbanech a plnovousy a občas i dýkami za pasem a nakonec hinduisté s tečkou na čele. Staré Dilí je naprosto přecpané lidmi, ucpané ulice rikšáky. Zajímavá mešita uprostřed města, která pojme až 10 000 věřících. A pak již zmiňovaná Červená pevnost, která je také zajímavá, ale na pevnost v Agře zdaleka nemá. A pak Nové Dilí se svými širokými bulváry, rezidenční čtvrtí. Jak dva odlišné naprosto odlišné světy. A "turistická" čtvrť naproti vlakovému nádraží New Delhi, kde je spousta levných hotýlkům restaurací a obchůdků se vším možným. Nastává poslední den našeho pobytu v Indii a i na této cestě. Přesouváme se na letiště a vracíme se domů.
Calcutta [3 dny] -> New Jalpaigury, Darjeeling [1 den] -> Darjeeling [6 dnů] -> Darjeeling, New Jalpaigury [1 den] -> Varanasi [2 dny] -> Satna -> Khajuraho [1 den] -> Khajuraho [2 dny] -> Khajuraho -> Agra [1 den] -> Agra [1 den] -> Delhi [3 dny]
