Podívá-li se našinec na mapu naší planety, zjistí, že není zas tak velká, jak se na první pohled může zdát. Teda je velká, ale najít místo, které je tak diametrálně odlišné od naší staré dobré Evropy z hlediska flory a fauny, je docela obtížné. Jedním z takových míst je Austrálie s nedalekým Novým Zélandem. Proč tomu tak je, se dodnes pořádně neví. Vedou se různé vědecké spory o cestování kontinentů, vlivu klimatu, izolovanosti Austrálie a jiném evolučním vývoji, ale to v podstatě není zas až tak důležité. Austrálie má pro Evropana i další zajímavosti - leží na jižní polokouli, což znamená, že je tam možné uniknout před naší zimou. Tak to už máme dva řádné důvody k návštěvě.
Zbývá už jenom zařídit pár maličkostí, jako dojet do Vídně pro vízum, sehnat letenky, nakoupit asi dva miliony potřebných věcí. A pak už se letí. Ruzyně-Amsterodam-Sydney. A jsme v Austrálii.
Pomalu vystupujeme z letadla a najednou to cítíme. Teplo a zářivé sluníčko v obličeji. Příjemné počasí uprostřed ledna. Je to úplně fantastické. Bereme autobus za 6 dolarů do města a začínáme se courat centrem. Jedna z prvních věcí, která nás zaujme, je samozřejmě světoznámá opera - jak se často s nadsázkou říká, moderní div světa, protože ještě nespadla. Sydney je jenom naší přestupní stanicí. V Austrálii chceme strávit pouze 14 dní, než se vydáme na Nový Zéland. Vidět celou Austrálii, tak to se asi za 14 dní stihnout nedá, proto se chystáme vyrazit do Tasmánie, která je prý přírodním rájem. No uvidíme. V současné době je aktuální přesun do Melbourne, odkud chceme na Tasmánii letět. Ne že by se tam nedalo letět ze Sydney, ale je to poněkud dražší. Však to sami znáte - zase jde jenom o prachy. Takže bereme noční autobus a po ránu jsme již v Melbourne. Následuje letiště, útrata 157 dolarů za letenku, letadlo, dvě hodiny ve vzduchu, opět letiště, ale tentokrát již Dovenport na Tasmánii.
Podle posledních výzkumů se Tasmánie od kontinentální Austrálie oddělila před více než 13 tisíci lety. Proto je její flora a fauna odlišná od kontinentální Austrálie a zdejší příroda se spíše blíží prostředí, které můžete nalézt na Novém Zelandu. Výhodou je absence predátorů, kterých je kontinentální Austrálie plná. Tasmánii můžeme přibližně rozdělit na dvě části - východní s nížinami a zemědělstvím a západní část, kde jsou hory, dešťné pralesy a národní parky. Na celé Tasmánii je jich více než deset a západní část ostrova je jimi skoro pokryta. Dovenport, kam jsme přiletěli, leží uprostřed severního pobřeží v ústí řeky Mersey. Je to celkem příjemné přístavní městečko. Zde se příliš nezdržujeme. Kupujeme měsíční autobusovou jízdenku po Tasmánii za 99 dolarů. Tato jízdenka platí na normálních autobusových linkách a na "turistických" linkách cestovní kanceláře Tasmanian Wilderness Travel. Chvíli čekáme na autobus do Hobartu, největšího a také hlavního města Tasmánie na jihu ostrova, odkud vyrazíme po národních parcích. Měli jsme celkem štěstí - místa v autobusech je třeba si rezervovat den předem, což jsme nevěděli a ani neudělali. Takže je jasné, co se vám stane, když je autobus plný. Jo, a na stání se zde nebere. Ale my přesto jedeme. Když po čtyřech hodinách vystupujeme z vyhřátého autobusu, jsme jenom rádi. Hobart je "staré" přístavní město s rybářskými domky (původní bělošské osídlení je datováno do roku 1804). Co k němu říci více - dobře se nám spalo v křoví za vítězným obloukem na kraji města. Jo, a nedaleko Hobartu je pěkná pevnost Port Arthur. Ráno bojujeme s nepříjemných bankomatem - už jste viděli bankomat, který vám nabízí cca 10 různých služeb? My tedy ne. No, a vyberte napoprvé tu pravou, tedy tu, že chcete peníze v hotovosti. Nakonec to zvládáme, vyhledáváme autobus cestovky a odjíždíme směr Mt Fiedl National Park, což je jeden z nejstarších parků. Po poledni přijíždíme ke vstupu do parku. Zde se dozvídáme nemilou informaci. Za vstup do parku je třeba zaplatit vstupní poplatek. Kromě jednorázové platby (3 dolary) je možno si zakoupit i časově omezené permanentky do všech parků. Kupujeme dvouměsíční permanentku za 12 dolarů. Byrokracie je překonána a můžeme se tedy vydat na krátkou tůru k Russellovým vodopádům. Okolo nás je neuvěřitelně bujná vegetace, která tvoří neprostupnou sytě zelenou hradbu. Dominantní jsou zde kapradiny vzrůstem podobající se palmám a tvořící fantastický kapradinový les. Druhá nejoblíbenější trasa v tomto parku je návštěva jezera Dobson, kterou absolovujeme druhý den. Kapradiny postupně ustupují a krajina přechází v typickou vysokohorskou faunu. Vracíme se zpátky ke vstupu a zastávce autobusu a následuje přejezd do hor, konkrétně do Cradle Mounatin - Lake St Clair National Park.
Dostáváme se ke vstupu do parku blízko jezera St Clair (mimochodem nejhlubší jezero Austrálie), který je "hlídán" srubem zprávy parku. Zde se musíme zapsat a dostáváme malé školení, co se smí a co ne (mimo jiné se dozvídáme i jak chodit na záchod) a razítko do permanentky o návštěvě parku. Vydáváme se na tůru. Zažíváme první překvapení. Cesty, po kterých se zde pohybujeme, připomínají naše chodníčky v parcích. Takovou civilizaci jsme opravdu nečekali. Zvláště trasy do jednoho dne chůze od vstupu do parku, kam se dá dojet autem, jsou silně prošlapány a obleženy turisty (v době naší návštěvy byly v Austrálii letní prázdniny). Flora je zde odlišná od pralesa, nachází se tu méně kapradin, hodně jehličnanů a eukalyptů. Potkáváme volně pobíhající klokany, jsou opravdu nádherní. Jakožto Evropani jsme si představovali, že existuje jen jeden klokan. Ale zde je vidět spousta druhů klokanů, od druhů vyloženě malých až po ty velké známé z našich zoologických zahrad. Pokusy o průchod volnou přírodou opět ztroskotávají na neprůstupnosti džungle okolo nás. Na přespání jsou zde určená tábořiště. Na většině z nich je volně přístupná chata - kdo dřív přijde, spí v chatě, zbytek si musí poradit tak, jak umí. Správa národních parků je zde opravdu na úžasné úrovni. Až městsky udržované cesty, všude ukazatele, prostorné a čisté chaty s pryčnami a vařiči a všude ekologické toalety. Při vstupu do parku si můžete zakoupit mapy a nechat si poradit od personálu s výběrem trasy, kam jít a kde je co zajímavého. Pro našince místních poměrů neznalého to jsou informace k nezaplacení. Na radu se tedy vydáváme okolo jezera St Clair k zátoce Cynthia, odkud je nádherný výhled na horu Mt Olympus, která je přirozenou dominantou celého jezerního okolí. Postupně procházíme údolími mezi horami, které tvary zdánlivě připomínají alpské pohoří. Přespáváme zde a druhý den přejíždíme do druhé části parku - do Cradle Mountain. Je pěkné počasí, žádný déšť a stále teplo. Navštěvujeme Waldheim chatu, což je místní pamětihodnost. Jedná se o dřevěnou horskou chatu z roku 1912, kterou si zde postavili Gustav a Kate Weindorferovi, kteří se zde již v té době pokoušeli založit národní park. Jdeme okolo jezera Dove pod Cradle Mountain a dále do údolí Waterfalls Valley, kde v současné době není jediný vodopád, poněvadž je sucho. Ale na jaře je jich zde prý spousta. Nezbývá nám než věřit místním informacím. Postupně mizí všichni turisté, až se tu nacházíme snad jenom my sami. Procházíme údolím dál a dál. Pomalu nastává čas se ubytovat a připravit se k spánku. Vytahujeme konzervy a dáváme se do dnešní večeře. Po jídle odkládáme prázdnou konzervu vedle ohniště s tím, že ji zítra podle pokynu zabalíme do báglu a odneseme. A to byla chyba. Najednou se tu objevují malá zvířátka připomínající naše kočky, která se zmocnila naší konzervy a snaží se z ní vydolovat sebemenší zbytky. A pak, že je zde panenská příroda. Nás se vůbec nebojí a konzervu asi také nevidí poprvé. Odháníme je a konzervu hned schováváme. Postupně se ukládáme k spánku. Je dusno, tak spíme vedle stanu. Někdy v noci najednou slyším nějaký šramot. Vystrkuji hlavu ze spacáku a koukám, co se děje. Okolo ohniště šmejdí nějaké malé zvířátko. Najednou se zastavilo, podívalo se na mne a rychlostí blesku proběhlo okolo mne do křoví. Docela jsem se vylekal, i když nevím, kdo byl více vyděšen. Tak to bylo mé setkání s tasmánským čertem. Další dny pomalu putujeme nádhernou krajinou až na kraj parku (až zde vyhazujeme všechny odpadky včetně inkriminované konzervy). Dva týdny pobytu na Tasmánii se blíží ke konci, je třeba začít přemýšlet o návratu. Cestou na sever ostrova se zastavujeme v Launceston, druhém největším městě Tasmánie. A pak už jenom Davenport, kde si kupujeme lístky na trajekt do Melbourne (mimochodem cesta stojí o 3 dolary více než letenka). Cestou přemýšlíme o tom, co vše jsme za ty dva týdny viděli, o tom, jak se někdo dokáže starat o svoji přírodu a najít cestu k ní. Snad si něco z toho odvážíme alespoň v sobě. A pak už jenom odlet na Nový Zéland, další z přírodních divů světa. Ale o tom zase někdy jindy.
