Egypt
Pro občany ČR platí vízová povinnost. Egyptská ambasáda je Praze, takže není problém zde vízum získat.
Egyptské velvyslanectvíV roce 2003 ambasáda vydávala 30 denní turistická víza za 700 Kč. Vízum bylo vydáváno i v Káhiře na letišti.
Klima Egyptu lze charakterizovat jednoduše - je horké a suché. Průměrné roční teploty jsou kolem 20 stupňů Celsia na pobřeží Středozemního moře a 26 stupňů Celsia v Asuánu. Vyjímku tvoří zima (prosinec, leden, únor), kdy v severních oblastech Egypta může být docela zima - teplota v noci klesá v průměru na 8 stupňů. Maximální teploty jsou v létě - na pobřeží Středozemního moře kolem 30 stupňů a v Asuánu kolem 50 stupňů. V březnu a dubnu vanou od západu z pouště větry nazývané "khamseen". Dosahují rychlosti až 150 km/hodina a jsou velmi nepříjemné. Vzduch je v té době plný prachu a písku. Úniku není za zavřenými dveřmi v domech.
Aktuální kurz: 1 EUR = EGP, 1 USD = EGP, 1 CZK = EGP.
Platidlem je egyptská libra. V roce 2003 byl kurz cca 1USD=6 egyptských liber (EGP). Nebylo problémem jak směnit USD v hotovosti, EUR v hotovosti, tak cestovní šeky. Kurz byl de facto všude stejný.
Obecně vzato, Egypt byl celkem levný. Dalo se vyžít za cca 13USD/den. Jídlo cenově šlo. Nejlevnější bylo vegetariánské kushari (těstoviny s rýží, čočkou a rajčatovou omáčkou), které stávalo okolo 1,5 EGP. Levný byl také felafel (plněná placka) - záleží čím byl plněn - stával od 0,5 do 1,5 EGP. Oblíbená je také shwarma - obdoba kebabu - tak ta stávala podle velikosti od 3 do 5 EGP. Hlavní jídla jako shish kebab s rýží (obdoba našeho čevabčiči), chicken fajima s rýží (směs kuřecího masa), chicken panner (smažené kuřecí maso) apod. stávala kolem 8 EGP. Fitter což je lokální egyptská pizza stávala od 6 EGP podle toho, čím byla obložena. Voda stávala 1,5 EGP za láhev 1,5 litrů. Oblíbený byl čaj v čajovnách, který přišel na 1 EGP. Vodní fajfka (sheesha) v čajovně stávala podle množství tabáku, co jste vykouřili - při malé spotřebě kolem 2 EGP. Oblíbené jsou džusy z čerstvého ovoce. Narazíte na ně všude a jsou skvělé (v létě je sezóna manga - vřele doporučujeme a překvapivě v Káhiře mají i jahody). Podle velikosti sklenice a ovoce zaplatíte tak od 1,5 EGP. Také občas narazíte na pekárny, kde mají různé koláčky a místní chléb. Celkem dost velký výběr je zde ovoce. Je dobré naučit se číst arabské číslice, protože na tržištích často mají napsáno kolik co stojí. Malé melouny stály kolem 3 EGP.
Co je v Egyptě drahé, tak to jsou vstupy do památek. Na těch opravdu necháte majlant. Většinou se platí 20 EGP (vyjímečně 10 EGP), ale někdy i 40 EGP. A platí se všude a za všechno. Jediné co vás může trochu zachránit je ISIC, nebo-li potvrzení o tom, že jste student. Pak platíte 50%. Nestalo se, že by to nefungovalo. Máte-li ITIC, slevu máte tak v polovině případů. Na tyto ceny je dobré být připraven. A pak také na permanentní kontroly a přítomnost vojáků a policistů všude v ulicích. Ale to nepatří do sekce cen.
Úroveň levného ubytování je celkem dobrá včetně cen. Egypt je dlouhodobě turistickou destinací a tomu odpovídá i to, že zde je dostatečná úroveň hotelů. Nejlevněji se dá spát kolem 20 EGP za dvoulůžkový pokoj. Za rozumný pokoj se sociálním zařízením zaplatíte od 40 EGP. Jedete-li do Egypta v létě, je dobré, aby měl pokoj větrák. Přeci jenom je zde trochu teplo. Nepatrně dražší je bydlení v Káhiře, ale zase ne o tolik. Jiná situace je v resortech Hurgada a Shram el-Sheik. Ty se orientují na organizované zájezdy a levnější ubytování zde sehnat může být problém. Vyplatí se zkusit smlouvat, na místech, kde je velká konkurence, si můžete dohodnout lepší cenu.
Hotely, které jsme zkusily a stojí za zmínku:
Pro vnitrostátní dopravu je možné použít leteckou společnost Egypt Air. Jestliže opravdu nepospícháte, tak je to zbytečné. Navíc nemají dobré renomé, takže je asi lepší volit jinou formu dopravy.
V Egyptě je velice oblíbená vlaková doprava. Železniční síť sice není hustá, ale na nejdůležitější spoje je dostatečná. Denně jezdí několik vlaků z Káhiry do Alexandrie. Nejlepší je expres zvaný Turbiny, který celou vzdálenost urazí za 2 a půl hodiny. Cena je 22 EGP za druhou třídu a je to fakt pohoda. Při cestě na jih byl pohyb turistů omezen pouze na 3 vlaky denně - na ranní a odpolední rychlík a na speciální noční spoj (je pouze lehátkový a strašně drahý - cca 320 EGP za jednu jízdenku). Vlaků jezdí víc, přibližně každé 2 hodiny. Je otázkou, kdy se situace změní a bude se moct jezdit libovolným vlakem. Cesta trvá celý den. Ranní spoj vyjíždí v 7:30, kolem 17 hodiny je v Luxoru a v Asuánu je kolem 21 hodiny. Jízdenka na druhou třídu stála se studentskou slevou 33 EGP. Cesta vlakem byla pohodová a bezproblémová. Rozhodně ji lze doporučit. Je dobré si koupit lístek dopředu, neboť je o ně zájem a vlak bývá i na několik dní dopředu vyprodán.
Autobusová doprava je v Egyptě také bezproblémová. Každá oblast má svou autobusovou společnost, která zajišťuje dopravu po dané oblasti. Pak je tu také několik soukromých společností, které fungují hlavně v okolí Káhiry. Doprava autobusy je pohodlná, většinou se jedná o celkem luxusní autobusy, ale je relativně dražší. Tedy když ji porovnáme s dopravou vlakovou. Lístek na dálkový autobus z Luxoru do Dahabu stál 100 EGP (cca 17 hodin jízdy). A z Dahabu do Káhiry stál lístek 62 EGP (cca 10 hodin jízdy). Vždy je lepší si koupit lístek den dopředu i když většinou nebyl problém s místem. Vyjímkou je Káhira, kde jsou autobusy opravdu obsazené. Dost spojů jezdí i přes noc. Je to jasné, vzdálenosti jsou v Egyptě značné.
Už od 19 století je turisty oblíbená doprava parníky po Nilu. Těmi se dá jet i dnes. Jestliže plánujete tento způsob dopravy, tak je lepší se vydat do Egypta s nějakou cestovkou, která pobyt na tomto parníku nabízí. Na místě může být cena podstatně vyšší! Za několika denní plavbu z Luxoru do Asuanu (a zpět, jinde se nejezdí) se platí kolem 300USD. Další forma dopravy po Nilu je na feluce. Jedná se o tradiční plachetnice, kterými se na Nilu jezdilo už před staletími. Buď na nich můžete vyjet jen na malé projížďky po Nilu v Asuánu či Luxoru (platí se cca 10 EGP za hodinu) a nebo klidně na několik dní. Oblíbená je jízda z Asuánu do Edfu. Loďky jsou relativně malé a přes den na nich může být horko. Tak buďte připraveni.
V Egyptě je národním jazykem arabština. Spousta lidí mluví také anglicky, takže není problém se s místními domluvit. Místní potěší, když umíte alespoň několik arabských frází a snažíte se s nimi komunikovat v arabštině.
Pár základních arabských frází (fonetický přepis, jak jsme je používali).
| salam alejkum | dobrý den |
| wa alejkum es salam | odpověď na dobrý den |
| masalama | nashledanou |
| šukran | děkuji |
| ajva | ano |
| la | ne |
| la šukran | ne, děkuji |
| asif | promiňte |
Můžete si přečíst cestopis z Egypta.
Také se můžete podívat na fotogalerii z Egypta.
Celkový počet příspěvků k tomuto článku: . Přidejte i Vy svůj komentář.
Původní Egypťané jsou starobylý národ, jehož počátky sahají až do 4. tisíciletí př. n. l. A jenž vznikl postoupnou asimilací a smíšením starověkých obyvatel Afriky a Asie. Díky své strategické poloze na hranici dvou kontinentů a dvou vnitrozemských států, díky Nilu a přírodnímu klimatu (severní Afrika byla před tisíciletími mnohem vlhčí) se stal tento národ jedním z nejstarších tvůrců lidské civilizace. Vytvořil již v 1. polovině 4. tisíciletí nejstarší státní útvary na území Horního a Dolního Egypta, které však mezi sebou bojovaly a navzájem se oslabovaly. Až jejich sjednocením kolem roku 3000 př. n. l. Byly položeny základy budoucí slávy Egypta. Vznikla tzv. Stará říše (2778 – 2263), v niž se poprvé projevily nejvýraznější znaky egyptské národní kultury soustředěné jednak do náboženských představ o posmrtném životě, jednak do velice exaktních znalostí geometrie, astronomie a architektury. Hlavním městem říše byl Memfis, v jehož blízkosti byly postaveny první velké pyramidy – Džoserova v Sakkáře a další v okolí Gízy. Kolem roku 2500 se v pyramidách objevují první nápisy.
Rozkvět Staré říše ukončila dvě století zmatků, anarchie a občanských válek, kdy mocnější než faraon byli státní úředníci a velekněží. Období Střední říše (1991 – 1786) opět nastalo po sjednocení Egypta a upevnění faraonské moci. Bylo to období rozkvětu vědy, umění a velkých technických staveb, hlavně zavlažovacích kanálů.
Vpád starověkého národa Hyksósů do delty Nilu znamenal pokoření celého Dolního Egypta a rozpad jednotné říše. Teprve po sto letech faraoni znovu zemi sjednotili a nastalo období Nové říše (1580 – 1085). Je to doba vlády Ahmose, Thutmose, Hatšepsuta, Achnatona a Tutanchamona a jeho odvážnými reformami v umění.
Poslední dynastie v Nové říši (Ramesse III. – XI.) již musela svádět mnoho zápasů s Chetity a mořskými národy. Z této doby pocházející archeologické vykopávky z Luxoru a Karnaku (skrytý Tutanchamonův hrob) a několik chrámů. Hlavním městem byly Théby.
Na sklonku Nové říše se podařilo velekněžím zcela uchopit moc a nakonec se zmocnili i faraonského trůnu. Bylo to poslední období Starého Egypta (1085 – 332), kdy se na trůnu střídali lybyjští, núbijští asyrští a perští panovníci. Sláva Starého Egypta pohasla roku 332, kdy Egypt dobyl Alexandr Veliký, který na pobřeží Středozemního moře založil své město Alexandrii.
Egypt zažil nové období rozmachu za řeckých Ptolemaiovců (332 – 30 př. n. l.). Období středověkých dějin Egypta bylo završeno římskou okupací a později a několikasetletou nadvládou Byzantské říše, kdy se tam definitivně usadila monofyzitská forma východního křesťanství (koptská církev).
Oslabení byzantské správy, pramenící z chronického úpadku východních provincií a doktrinálních rozporů Egypta s cařihradskými církevními kruhy, využili arabští muslimové. Ti v letech 639 – 641 n. l. Začlenili Egypt do svých strategických plánů, obsadili ho a učinili součástí arabsko–islámské říše (chalifátu). Během staletého vývoje zde převládl islám (křesťanských koptů je dnes asi 10%), arabština a obecně arabský ráz národní kultury.
1300 let arabsko–islámských dějin Egypta je poznamenáno některými slavnými kapitolami. Během 10. – 12. století zde vládla šíitská (reformační) dynastie Fátimovců, za niž se stal Egypt jedním z center tehdejší islámské vzdělanosti a kultury. Právě chalífa této dynastie v roce 969 založil nové hlavní město jež nazval al–Káhira (Vítězná). Z Káhiry později vládli slavný Saladin, vítěz nad křižáckými státy v Palestině a sjednotitel Blízkého východu po období nesvárů. Pozdní středověk byl znamením vlády mamlúků, původně příslušníků vojenských oddílů složených z otroků, kteří si vydobyli takovou prestiž, že nakonec uchopili politickou moc. V roce 1517 se Egypt stal provincií ambiciózní Osmanské (Turecké) říše. V 19. století se stal předmětem imperiálního soupeření mezi Francií a Británií, jejichž vliv nakonec převládl. Po postupném ekonomickém ovládání došlo i k ovládnutí politickému, když Angličané v roce 1882 zlomili nacionalistické povstání Urábího paši, vojenského velitele, který se přál pro svou zemi všestrannou emancipaci.
Největší událostí 19. století však zřejmě byla stavba Suezského průplavu. Myšlenka propojit Rudé a Středozemní moře nebyla nová. Již faraonové kolem roku 2100 př. n. l. Vybudovali kanál, který ještě rozšířil perský dobyvatel Xerxes I., ale který během byzantské a arabské správy zchátral. Koncesi na vybudování 160 km dlouhého průplavu získal francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps. Po slavnostním otevření v roce 1876 výtěžek z jeho provozu zcela patřil evropským mocnostem. Pro Británii to byla významná strategická zkratka na cestě do jejich držav v Indickém oceánu.
V roce 1922 byl Egypt formálně prohlášen za nezávislý, ale ve skutečnosti byl britskou polokolonií, která ho ovládla hospodářsky i vojensky.
Za 2. světové války se západní část Egypta stala dějištěm ozbrojených střetů mezi britskými vojsky a Rommelovými Afrikakorps. Bitva u al–Alamajnu znamenala jeden ze zvratů na africkém válčišti.
Dne 23. července 1952 uskutečnila skupina „Svobodných důstojníků“ převrat a svrhla královský režim. Rada revolučního vedení vyhlásila republiku a vstoupila na cestu chaoticky prováděných reforem. V roce 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an–Násir. Jedním z klíčových kroků bylo znárodnění Suezského průplavu v létě 1956, což vedlo k izraelsko–francouzsko–britské intervenci (tzv. Suezská krize). Tato zkušenost a podpora, již se Násirovi dostalo jak od východního bloku, tak ze Spojených států, ještě urychlily proces reforem, známý pod názvem „arabský socialismus“. Pod státní kontrolu uvrhl všechny náboženské instituce, provedl dvojnásobnou agrární reformu, vybudoval moderní armádu a zahájil výstavbu mamutí Asuánské přehrady (1961 – 1970). Ta vytváří jedno z největších umělých jezer na světě – Násirovo jezero. V roce 1970 Násir zemřel, aniž se mu podařilo zásadní reformy uskutečnit. Země byla hospodářsky oslabena a politicky ponížena porážkou v „šestidenní válce“ s Izraelem v červnu 1967. Násirův nástupce Anvar Sadat zahájil postupný, ale nezvratný odklon od odkazu svého předchůdce. V roce 1972 vyhostil 14 tisíc sovětských poradců, zahájil riskantní sbližování s různými proudy muslimských fundamentalistů a ve válce s Izraelem (říjen 1973) za navrácení okupované Sinaje si vydobyl uznání Západu. V příštích letech si mohl dovolit opatrné uvolňování politických svobod a „kontrolovanou demokracii“. V listopadu 1977 učinil překvapivý krok, když nabídl Izraeli mír za navrácení okupované Sinaje. V roce 1978 byla za asistence amerického prezidenta Cartera podepsána egyptsko–izraelská mírová dohoda v Camp Davidu. Sadatova stále méně zdařilá hospodářská politika a jeho umírněnost vůči Izraeli a Západu vedly konec k tomu, že se „otec národa“ stal nenáviděným „zrádcem národa“.
Po atentátu při přehlídce 6. října 1981, který provedla fundamentalistická organizace Džihád, pro Sadata skoro žádný Egypťan netruchlil. Sadatův nástupce Husní Mubárak si od počátku vedl mnohem obezřetněji. Vymýtil některé negativní projevy spjaté se Sadatovou liberálně ekonomickou koncepcí „otevřených dveří“ a snažil se porozumět všem složkám opozice. Po vzoru Sadata udržoval uspokojivé vztahy s Izraelem a postupně dokázal vrátit Egypt do „rozkácené“ rodiny arabských zemí, z niž byl v době Camp Davidu exkomunikován. A byla to nakonec egyptská Káhira, kde byla v květnu 1994 podepsána dílčí smlouva mezi Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Izraelem, jež ukončila izraelskou okupaci pásma Gazy a některých měst na Západním břehu Jordánu.
