Kamerun, země ležící v oblasti rovníkové Afriky. Přesně tam, kde se stáčí pobřeží Guinejského zálivu, najdeme pobřeží Kamerunu. Pobřeží je krátké, většina země se táhne směrem do vnitrozemí. Kamerun je velmi rozmanitá země. Jak již bylo zmíněno, jih země rozhodně patří k rovníkové Africe se vším všudy. Horko, vlhko a deštné pralesy. Naopak sever země můžeme spíše zařadit do subtropického pásma. Vlhko je zde minimální, o to větší horko. Pralesy střídá savana, kde se pasou stáda dobytka a vznikají políčka místních obyvatel. Všude je prach, který je v zimě podpořen harmattanem - větrem, který přináší písek z blízké Sahary.
O Kamerunu můžeme směle říct, že je krásně pestrobarevný. Každý region je trochu jiný ať se týče klimatu, etnického složení či pocitů, kterými na návštěvníky působí. Největší město země, Douala, je pravou bránou do země. Chaos v ulicích, zácpy na silnicích, horko a vlhko. Industriální centrum, kde je soustředěna většina zahraničních podniků, které se snaží v zemi podnikat. Rozvoji města pomohl i fakt, že leží u pobřeží a je zde vybudován velký přístav. Utéct z ruchu velkoměsta je naštěstí snadné. Vydáme-li se podél pobřeží směrem na jih, dostaneme se do oblasti deštných pralesů, které se zde táhnou opravdu všemi směry. Ať k hranici s Rovníkovou Guinenou a Gabonem, ale také až k hranici s Kongem a Středoafrickou republikou. Původními obyvateli jsou zde Pygmejové, kteří zde v džunglích stále žijí. Jsou to lovci a sběrači, kteří se živí jen tím co najdou a uloví. Stavějí si jednoduché chýše, které jsou připraveni vždy opustit, pokud jim okolí nedává dostatek potravy a přesunout se na jiné místo v džungli. Minimum Pygmejů žije usedle, většina z nich vede stále tradiční život. Podéle pobřeží cesta vede do přímořského městečka Kribi, které funguje jako relaxační centrum pro místní smetánku. Pláže, hotely, restaurace jsou hlavními lákadly. Nás lákají vodopády na řece Lobé a následná možnost vyplout po řece do blízkých Pygmejských vesnic. Vesnice jsou blízko civilizace a tak lidé jsou zde již na turisty zvyklí. To nic nemění na tom, že Pygmejové i zde žijí stále tradičně a v omezené míře stále kočují.
V Kamerunských džunglích žije mnoho zajímavých zvířat. Šimpanzi, nížinné gorily, pralesní sloni. Alespoň pár z těch nejzajímavějších a také nejohroženějších. Je otázkou, jak dlouho tato zvířata přežijí. Zdejší pralesy jsou pod tlakem těžařských společností. A tak alespoň vznikají nové národní parky, které mají být útočištěm pro ohrožená zvířata. Jeden z nich leží atypicky na severozápadě země u hranice s Nigérií. Národní park Korup. Dostat se tam lze přes městečka Limbe a Kumba. Podle průvodců se má jednat o národní park, kde je k vidění jeden z nejstarších zachovaných primárních deštných pralesů v Západní Africe. Odhadované stáří pralesa je 60 miliónů let! Les je zde opravdu hustý, naštěstí jsou v něm vysekané cestičky, kudy se dá jít. Prales je strašně hlasitý. Samé cvrlikání, bzučení, není zde na chvíli klid. Ale přes hustý porost stromů a lián není jediné zvíře vidět. To je trochu zklamáním. Úžasná flora – stromy, květiny, houby, liány, ale fauna není vidět žádná. Ještě před vstupem jsme se dozvěděli, že gorily zde již nežijí (snad odešly do části parku v Nigérii), šimpanzi se skoro nedají vidět díky své plachosti a pralesní sloni jsou v období sucha, kdy park navštěvujeme, soustředěni v močálech, kam se nedá dojít. Nedá se nic dělat, alespoň rostliny jsou zde nádherné. A ty noci. Jasná obloha bez jediného mráčku, kdy se dají nádherně pozorovat hvězdy. K tomu poslouchat zvuky pralesa.
Zajímavostí Kamerunu je fakt, že země je dvoujazyčná. V severozápadní oblasti u hranice s Nigérií se mluví anglicky (dříve to byla britská kolonie), kdežto zbytek země mluví francouzsky. Zvláštní je, že kromě domorodého jazyka většina lidí umí pouze jeden z těchto dvou jazyků.
Etnicky velmi pestrá je oblast v okolí měst Bafoussam, Bamenda a Foumban. Je to místo, kde tradičně vzniklo mnoho lokálních království, které přetrvaly až do dnešních dní. Výkonnou moc sice má vláda, ale rozhodování na lokální úrovní včetně řešení některých soudních sporů tradičně patří lokálním králům, kteří do dnešních dnů vládnou. V této oblasti se většinou jedná o animistická království. Lokální králové nekonvertovali ani ke křesťanství ani k islámu, ale drží se svých tradičních zvyků.
Ve vnitrozemí najdeme hlavní město země Yaoundé. Rozsáhlá metropole, která má administrativní význam pro řízení země. Je roztahaná po mnoha kopcích a díky tomu má jiný charakter oproti Douale, která je celá v rovině. Je i mnohem klidnější než Douala. Yaoundé je ale výchozím místem k návštěvě severních provincií. Ty jsou odříznuty od jihu náhorní plošinou Adamawa, kde je minimum silnic. Ale ještě v době kolonizace zde byla vybudována železnice, která slouží až dodnes. Je to jediná rozumná cesta, jak na sever cestovat. Cesta trvá 18 hodin. Po příjezdu do prvního města na severu N’Gaoundéré je třeba pokračovat dále až do města Maroua. Dalších 8 hodin cesty, tentokrát autobusem. Zde se nacházíme v oblasti, která je velmi zajímavá. Na dohled je jezero Čad, národní park Waza a Mandarské pohoří, kde je mnoho tradičních vesnic, které se přímo nabízejí k návštěvě.
Jezero Čad leží na samém okraji země a je rozděleno mezi několik států– Kamerun, Niger, Čad a Nigerii. Je to magické místo, kde můžete potkat kočovné etnikum Bororo, které na březích jezera pase svá stáda s dobytkem. Pozorovat rybáře, jak loví na jezeře ryby, či navštěvovat trhy, kde se potkávají etnika z Kamerunu a Čadu. Také si zde lehce uvědomíte, že Kamerun je na Africké poměry malý zázrak – jediný Kamerun je politicky jakžtakž stabilní a bezpečný. V Čadu zuří skrytá občanská válka, v Nigérii operují různí banditi, Středoafrická republika je zamořena korupcí a nestabilitou.
Národní park Waza je zcela jiný, než Korup. Žádný prales, ale savana, kde se dají pozorovat antilopy, žirafy či sloni. Samozřejmě také je zde k vidění mnoho ptáků, vždyť těmi je Afrika vyhlášená. V parku jsou i lvi, ale ty není lehké vidět.
Jiným světem jsou domorodé vesnice v pohoří Mandara a okolí. Kamenné či hliněné domky, naprostá soběstačnost obyvatel. V některých vesnicích stále vládnou domorodí králové. Zde už není jasná převaha animistů, většinou místní lidé přistoupili na islám. Samozřejmě mnoho zůstalo i u animistů a jsou zde i křesťané.Navštěvujeme krále (tomu se zde říká lamido) ve vesnici Oudjilla, kde stojí i jeho královský palác. Na kopci s výhledem do kraje stojí rozsáhlý kameno-hliněný komplex, který je obydlím krále. Má celkem 50 manželek a tak většinou plochy paláce zabírají budovy manželek – každá má k dispozici 2 sýpky na obilí, jednu ložnici, kde spí s dětmi a kuchyni, kde vaří. Palácem nás provází jeden z mnoha synů, zatímco král sedí u vstupu do paláce a pozoruje pouliční ruch. Král je zde významná postava, má vlastní radu starších (obdoba naší vlády), která je složena z příslušníků místní šlechty, se kterými řeší různé sousedské spory, dědictví, dělení půdy apod. Pro tato jednání má hned ve vstupu paláce audienční místnost, kde přijímá své poddané či různé návštěvy, které za ním přicházejí. Král má také mnoho dvořanů, kteří pomáhají s chodem jeho paláce. Uspořádání a organizace království částečně připomíná naše středověké zvyky. Nejenom vesnice stojí za návštěvu, ale také trhy. Ospalé vesnice se promění v tepající metropole, kam se scházejí obyvatelé ze širokého okolí. Protože se jedná o místa na hranici s Nigérií, mnoho lidí přichází i z této země. Ve stáncích nakoupíte vše co k životě na vesnici potřebujete – od oblečení až po nářadí pro práci na pole. Jak během dne opadají návaly u obchodů, zvětšují se davy lidí u náleven, která na okrajích tržišť vznikají. Místní ženy prodávají „místní pivo“ (s naším pivem to nemá nic společného, jedná se o lehce kvašený nápoj z místních obilnin), který je hojně konzumován. Pijí jak ženy, tak muži, ale žen je přeci jenom trochu převaha. Trh končí bujarou pitkou, kdy jsou všichni velmi veselí. Podle vyprávění místních mužů pijí hlavně ženy a co víc, když jsou následně v ráži, tak prý doma bijí své manžely. Tuto informaci ale opravdu ověřit nešlo a tak doufejme, že si ji místní muži vymysleli.
