Je naprostá tma a letadlo najednou začíná klesat. Teherán, hlavní město Íránu, je zřejmě již na dosah. Neuběhne snad ani 10 minut a již rolujeme po dráze na mezinárodním letišti Mehrabad v Teheránu. Dívám se okénkem a nestačím se divit. Stojí tu zaparkovaných několik velkých Boeingů 747 - a pak že je na dodávky amerických výrobků do Íránu embargo. Vše je zřejmě jinak než se píše v novinách. Ostatně jako vždy. Odcházíme tedy na imigrační kontrolu, která je vyloženě formální. Již z Prahy máme 15 denní víza a tak zde nenastává žádný problém a jsme bez problémů vpuštěni do země. Chvíli musíme čekat na zavazadla. Pak se zastavujeme u přepážky banky, kde měníme peníze. Kurz je cca 1 USD = 8000 íránských rielů, takže za pár stovek dolarů se z nás stávají milionáři. Rielů je pěkný balík, protože zde mají jen bankovky malých nominálních hodnot. Cpeme peníze kam se dá a pokračujeme. Poslední zastávkou na letišti jsou celníci. Ti byli vždy postrach všech cestovatelů. Dokázali veškerá zavazadla prohledat do nejmenších podrobností. Zde se ale nic takového nekoná. Místní jsou důkladně probíráni, ale my, cizinci turisti, jsme bez problému vpuštěni do země. Ani baťoh jsme nemuseli otevřít. Doba se prostě mění. Turisti jsou zde vítání a nikdo se nesnaží jim dělat sebemenší problémy. Ve 4 ráno jsme tedy venku před letištěm. Je tma jako v pytli a tak volíme vyčkávací metodu. Čekáme než se alespoň trochu rozední. Pak se do města lépe pojede. Musíme vydržet do půl šesté, kdy již začíná být trochy vidět. Přímo na letišti k odvozu moc možností není. Bereme tedy oficielní taxi a jedeme na východní autobusové nádraží (terminal-e shargh).
Odtud chceme pokračovat autobusem do vesnice Reyneh. To je místo, odkud se chodí na nejvyšší íránskou horu Mt. Damavand (5671 m) a ta je naším prvním íránským cílem. V tuto ranní hodinu je cesta na autobusové nádraží rychlá. Nejsou žádné zácpy a hlavní silníce vedoucí Teheránem od západu k východu je skoro prázdná. Jen Ikarusy se na ní prohánějí. V jedné části jezdí i trolejbusy. Teherán na první pohled nevypadá nějak zle. Takové trochu "socialistické" město, ale je to jen první dojem. Ani ne za půl hodiny jsme na autobusáku a zde se nás hned ujímá další "taxikář" a cpe nás do svého auta. Nejedná se o klasické místní taxi, ale tzv. shared taxi, které jezdí po pravidelných trasách mezi městy. Děda neumí ani slovo anglicky, my ani slovo persky, jen omíláme místo vesnice, kam chceme. Děda kýve a tak kýveme i my a jedeme. Reyneh je od Teheránu vzdálen nějakých 75 kilometrů. Děda jede jak o život. Cesta za Teheránem je několika proudá dálnice, která se postupně zúží do klasické jednoproudé silnice. Ale žádná rozmlácená cesto to není. Asfalt je kvalitní a je vidět, že se o silnice Íránci starají (jako ostatně o všechny asfaltky v zemi). Cesta dost stoupá, klikatí se. Po rovině rozhodně nevede. Začíná se i trochu ochlazovat, jak cesta stoupá. V jednu chvíli řidič neví jak dál a tak se vyptává místního policisty. To nás překvapuje, ale nijak to nekomentujeme (stejně bychom nevěděli jak). Ještě s námi jede mladý muž (vypadá jak arménec), který asi v půlce vystupuje a starší žena s dcerou. Dcera se nás párkrát na něco anglicky zeptá. Což nás velice překvapí. Nejenom to, že umí trochu anglicky, ale že má odvahu sama oslovit muže. Zřejmě u nás u cizinců dělá vyjímku. Také cestuje se svojí matkou, která evidentně dotaz schválila. Po nějaké hodině a půl jsme v Reynehu. Zde uděláme menší scénu, kde se seběhne půlka vesnice. Děda chce za svezení 40.000 rielů (za osobu), což nám přijde, že se zbláznil. Ceny v průvodci jsou skoro řádově nižší. Docela dlouho se s ním hádáme, ale nakonec požadovanou sumu platíme. Až zpětně zjišťujeme, že cena celkem odpovídala - ceny v Íránu (hlavně za dopravu) dost zdražili a ceny v průvodci již ani náhodou neodpovídají. Doba, kde šel celý Írán projet za 5 USD jsou již dávno pryč…
Nakonec tedy platíme a děda rozčileně odjíždí. Takže jsme se v Reynehu celkem uvedli. Teď se potřebujeme dostat pod kopec. Netušíme na kterou stranu jít, a tak se snažíme vyptávat. V pekárně z nás mají legraci a nabízejí nám chléb. Na náš dotaz Mt. Damavand ukazují všude okolo sebe. Teď už víme, že je potřeba jít z vesnice směrem zpět na Teherán. Asi tak hodinu, odkud se z lokální asfaltky odpojuje prašná silnice do kopce. Tam začíná klasická cesta výstupu na Mt. Damavand. Dá se ale těžko najít. Nakonec se nás ujímá místní taxikář, který umí docela dobře anglicky a za další peníz (25.000) nás na začátek této cesty doveze. Třebaže je prašná cesta široká a sjízdná pro off-road auta, tak tam taxikář se svou Ladou jet nechce.
Je nějakých 10 hodin a my stojíme v mlze na kraji prašné cesty vinoucí se do kopce. Pomalu jdeme vzhůru, žádný spěch. Prostě rychlostí co noha nohu mine. Po chvíli se dostáváme nad mraky a je krásný výhled. Přímo nad námi se jako kužel tyčí majestátní Mt. Damavand. Představa, že tam půjdeme, je přímo úděsná. Kopec jako blázen. Cestou pozoruje včelaře, který mají na zdejších loukách spoustu úlů. Zřejmě je teď čas na stáčení medu, protože se spousta lidí úlům věnuje. Cesta se příjemně vlní kopcem, kde můžeme pozorovat ohromné lány červeného máku.
Za necelé 2 hodiny se dostáváme k mešitě, tzv, druhému výškovému táboru Gusfand Sara ve výšce 3200 metrů. Zde stojí pár stanů a nějaký kamený "dům", kde bydlí místní pastevci. Také je zde postavena zděná horská chata, kde mohou turisti přenocovat. Motá se tu dost místních a také nějací turisti. Je dnes úžasná viditelnost, vrchol je krásně vidět, nikde ani mráček. Však se také dozvídáme, že je ideální den na vrcholový výstup. No my to ale dnes nestihneme. Trochu nás děsí množství sněhu na vrcholu, ten jsme již na začátku léta (je červenec) nečekali. Také nás tu čeká další překvapení. Tím je platba za "vstup" na Mt. Damavand. Její výše na íránské poměry není zrovna malá. Platí se 25 USD (a nebo 200.000 rielů) na osobu. Nedá se nic dělat, jeden z místních pastevců je vybaven lístky, registrací a ještě nějakými papíry, které tvrdí, že je platba je oficielní a že jde na Íránský horolezecký svaz. Takže platíme, dáváme si pauzičku a po chvíli se rozhodneme pokračovat. Vždyť je teprve poledne.
Teď teprve začíná ten správný výstup. Cesta razantně nabírá na příkrosti. S tím klesá postupně naše tempo chůze a po chvíli se do kopce opravdu jen vlečeme. Sice kupředu, ale opravdu pomalu. A další tábor s chatou nikde před námi. Cesta pomalu ubíhá. Pozorujeme pastevce se stády ovcí na okolních svazích. Přecházíme potok, kde je silná vrstva sněhu. Cesta ale jinak vede kamenitým terénem, sníh je až ve vyšších partiích. Nakonec po více než 5 hodinách doklopýtáme do třetího výškového tábora, do chaty Barghah-e-Sevvom ve výšce 4150 metrů. Zde potkáváme dva Rakušany, jinak je chata prázdná. Chata je vybavena pouze palandami (kapacita tak cca 20 lidí), vše ostatní si musí každý přinést. Takže vybalujeme naše jídlo a dáváme se do večeře. Vždyť se již začíná stmívat. Ještě před setměním nabíráme vodu, která u chaty teče, takže s pitím nebude problém. Zítra se na vrchol nechystáme, dáme si odpočinek. Dnes jsme kromě chvíle v letadle nespali a pak také jsme dost vysoko, takže radši dáme aklimatizaci, ať nic neuspěcháme.
Prkenné palandy pěkně tlačí, ale jsme celkem unavení, takže spíme dobře i na nich. V noci se kazí počasí, hodně prší (a kus nad námi už sněží). Je i pěkná zima. Když ráno vylézáme před chatu, je vrchol Mt. Damavandu zahalen v mracích. Kromě zimy a mokra je vidět, že nad námi přibylo i dost sněhu. Moc se nám to nelíbí, nemáme na to žádnou výbavu, mysleli jsme si, že tu v létě sníh nebude a že na vrchol prostě jen tak "vyběhneme". Dáváme si dneska pauzu, pospáváme, jíme a prostě jinak se poflakujeme. Bolí nás hlava, je zima, prostě se nám na vrchol dneska vůbec nechce. Odpoledne přichází jeden místní muž, který chce zítra, jako my, vyrazit na vrchol. V noci opět prší a sněží, je zase bouřka, Dokonce se blízká a je slyšet hrom. Počasí nic moc.
Situace ráno je stejná, ne-li horší, než den předtím. Mítňák s rozbřeskem vyráží k vrcholu, my vyčkáváme. Je fakt zima jako blázen. Děláme dobře. Za hodinu se místňák vrací, že toho má dost, že je zima, sníh a vůbec a odchází dolů směrem Reyneh. My se nakonec někdy po 9 vykopeme vyrazit směrem k vrcholu. Ujdeme pár set výškových metrů a ozývá se hlava. Více než je zdrávo. Vrchol je v mracích, kus nad námi sníh a my jsme ušli tak 300 výškových metrů. To nám zbývá ještě 1200 metrů k vrcholu. Na to nemáme a tak se rozhodujeme jako místňák pár hodin před námi. Balíme věci a jdeme pomalu dolů. Bez problému do podvečera dojdeme k mešitě v Gusfand Sara, kde přespáváme. Až těsně před setměním se počasí umoudří, mraky rozeženou a ukáže se nám vrchol Mt. Damavandu.
Ráno vstáváme brzo a jdeme do Reynehu. Třebaže cesta vede z kopce, tak chvíli trvá než se tam dostaneme. Určitě nám trvá tak hodinu se dostat k asfaltce, kam nás prvně vezl taxikář, a pak ještě další hodinu do vesnice. Zde sháníme odvoz do Teheránu. Přímo odsud nic nejezdí, ale pár kilometrů pod vesnicí vede hlavní silnice spojující Teherán s Kaspickým mořem, kam se musíme dostat. Když chvíli počkáme, tak nás tam odveze sdílený taxík (5.000 rielů za osobu). Cesta k dálnici trvá jen chvíli. Tady postáváme u benzínky a snažíme se stopnout nějaký autobus. Jezdí jich tu hodně, ale žádný nám nechce zastavit. Všechny jsou plné a na stání se zde nebere. Nakonec čekáme přes půl hodiny, než jeden autobus staví. Krásné dálkové nové Volvo-Scania. Takový autobusy snad nejezdí ani u nás. Řidič sice původně gestikuloval, že má jen jedno místo, ale nakonec nás bere všechny. Sedíme úplně ve předu a jeho vlastní syn si musel jít sednout někam dozadu. Řidič je připoutaný a i my na předních sedadlech se musíme připoutat. Cesta příjemně ubíhá. Řidič by si pokecal, ale my neumíme persky a on anglicky. Prohodíme pár slov, odkud jsme, kde jsme byli, kam se chystáme, ale na větší konverzaci to není. Pomalu se blížíme k Teheránu - provoz houstne. Ale nám to nevadí, protože náš autobus končí na východním okraji Teheránu. Na nám známém východním autobusovém nádraží. Děkujeme za svezení a odcházíme hledat náš další autobus.
Dalším cílem naší cesty je poutní město Mashhad. Město, které je pro všechny šítské muslimy posvátné. Důvod je prostý. Je to místo, kde zemřel v roce 817 a nyní je pochován, osmý imam a přímý následník proroka Mohameda imam Reza.
Máme štěstí, i odsud, z východního autobusového nádraží, jezdí dálkové autobusy do Mashhadu. Musíme si na něj ale chvíli počkat. Je něco po poledni a autobus jede v 16 hodin. Je to překvapivé, ale opravdu dálkové autobusy jezdí podle jízdního řádu. Kupujeme si tedy lístky a vyčkáváme. Jdeme se sice na chvíli projít, ale místní okolí není příliš zajímavé. Nezajímavé domy, skoro by se dalo říct paneláky. Také se zde na nádraží seznamujeme s naším nejčastějším jídlem následujících dní. A tím je překvapivě hamburger. Ano, je to tak. Mleté maso a osmažené, jako náš karbanátek či americký hamburger. Pěkně v housce s kyselou okurkou či do toho dávají. K tomu pěkně količku - pozor, ne americkou, ale lokální kopií - Zam Zam kola, to je ta správná Íránská značka. Nedělá jen kopii koly, ale také Fanty. Kopie jsou více než zdařilé a provázely nás celým Íránem. Před 16 je přistaven autobus - moderní klimatizované Volvo a tak usedáme a můžeme se vydat na cestu. Ta probíhá bez problémů Řidič pouští video s šíleným íránským filmem a tak se radši díváme ven z okýnka. Jede se celkem neobydlenou krajinou, ze začátku je po většinou rovina, později se objevují kopce. Většina cesty vede po čtyřproudé dálnici. Tedy ono je to trochu jinak. Vedle sebe ve vzdálenosti cca 50 až 100 metrů jsou postaveny dvě silnice, každá pro jeden směr. Tedy se v podstatě jedná o dálnici, i když vypadá trochu jinak, než jsme v Evropě zvyklí. Provoz extra velký není, ale je vidět, že Íránci na infrastrukturu dbají. S financováním zřejmě problémy nemají, vždyť na to mohou použít zisky z ropy.
Ráno po 6 hodině jsme v Mashhadu. Autobusák je sice na kraji města, ale do centra to není daleko, takových 20 minut pěšky a tak vyrážíme. Jdeme pomalu probouzejícím se Mashhadem a pozorujeme město. Zdá se celkem velké, na hlavní třídě je spousta obchodů, které jsou plné zboží včetně nejmodernějších domácím spotřebičů. Už začínají jezdit městské autobusy a tak zde vidíme to, o čem se všude mluví. Ženám je vyhrazena pouze zadní část autobusu, kdežto mužům přední. V dálkových autobusech nic takového neplatí a všichni mohou sedět všude. Docházíme do centra a začínáme hledat hotel. To se nakonec ukazuje docela jako oříšek. Jsme zde v turistické sezóně, kdy mají v Íránu prázdniny, a tak sem míří spousta Íránců na dovolenou. Přitom se pokloní i jednomu z nejsvatějších šítských míst. Obcházíme několik hotelů, kde buď mají plno a nebo mají takové ceny, že z nich jdou na nás mrákoty. Nakonec se asi po hodině chytáme v hotelu celkem v centru za 70.000 rielů. No žádná sláva, ale jsme rádi alespoň za to.
Jdeme se tedy projít do města. Hustota lidí na ulicích vzrostla a většina jde směrem k mešitě Emama Rezy (Astan-e Qods-e Razavi).
Jedna se o rozlehlý komplex ve středu města. Jako správná mešita má vstup ze všech 4 světových stran. V současné době
je mešita mohutně přestavována a cílem má snad být jedna z největších šítských svatyní na světě. Do komplexu
není povoleno vnášet fotoaparáty a tudíž tam není možné ani fotit. Skoro celý komplex je přístupný i nemuslimům,
kromě vlastní hrobky. Ta je bohatě zdobena zlatem a sem mohou vstoupit pouze věřící muslimové. Jinak i zbytek komplexu
je bohatě zdoben a působí majestátním dojmem. Není nic příjemnějšího než během horkého dne sedět někde ve stínu
a pozorovat davy poutníků, kteří sem dorazili. Za návštěvu také stojí muzeum, které v komplexu mešity je.
Ve zbytku města jsou i další mešity, ale žádná z nich se nevyrovná mešitě Emama Rezy. Jinak Mashhad je velké město a asi největší a nejrozvinutější ve východním Íránu. Je zde vidět, že město žije i hodně z tutistiky. Mnoho muslimů sem jede vykonat svatou pouť a poklonit se ostatkům Emama Rezy ve zdejší mešitě.
Z Mashhadu na východě Íránu se vydáváme do středu země. Do pouštního města Yazd. Cesta je relativně dlouhá a tak volíme opět noční přejezd.
Dálkové Volvo odjíždí v 16 hodin z autobusáku. Zde se trochu ztrácíme. Sice máme koupený lístek z minulého dne, ale nevíme
kde přesně čekat. Nakonec nás místní lidé nasměrují. Je zajímavé, že autobusové společnosti zde nemají jména, ale čísla.
S jakou jsme jeli si už přesně nepamatuji, ale asi to Spoloečnost č.2 - měla druhé stání v řadě. Autobus přijel načas a vyrazilo.
Oblíbené video, jinak pouštní liduprázdná krajina. V autobuse panuje vždy uvolněná atmosféra. Místní lidé začnou být
po čase zvědaví (někdy i hned) a hned se pokoušejí zjistit co jsme zač a popovídat si s námi. Jazyková bariera je trochu problém,
ale překvapivě se vždy najde někdo, kdo umí alespoň pár slovíček anglicky. Jsou také velice pohostiní, na zastávkách
nám nabízejí čaj, oříšky, no prostě mají radost, že vidí turistu. Dokonce nás zvou k sobě domů i bydlet.
Cesta uběhla a v 5 ráno nás řidič vyklopil na nějakém náměstí s tím, že jsme již v Yazdu. No ještě štěstí, že zde byl
název ulice nápsán dvoujazyčně - arabsky a anglicky a tak jsme se mohli zorientovat. Chvíli jsme poseděli a pozorovali metaře
a popeláře, kteří již takhle po ránu uklízeli ulice a vyrazili směrem střed města - směrem vytipovaný hotel. Naštěstí se
zde už někdo probral a tak nám slíbil, že pokoj bude. Ale musíme se uklidit. Tak jsem se šli trochu projít po okolí
a najít něco k snědku. Bohužel bylo ráno a navíc ještě pátek a vůbec nic nefungovalo. Došli jsme k mešitě Jameh, prošli
se trochu starým městem a došli zpět k hotelu. Naštěstí pokoj už byl připraven a tak jsme se šli trochu prospat. Přeci jenom spaní
v autobuse není úplně ono.
Po krátkém odpočinku jdeme na pořádnou prohlídku města. Yazd má opravdu dobrou atmosféru a za návštěvu rozhodně stojí.
Začínáme v chrámu zoroastriánů. jedná se o staré náboženství, které zjednodušeně řečeno, uctívá oheň. Zoroastriáni
byli v minulosti v Íránu utlačovaní, ale dnes již mají relativní volnost v praktikování své víry. Jejich
svatyně je zajímavá tím, že tam hoří věčný oheň, který nesmí nikdy vyhasnout. Jinak je svatyně celkem strohá.
Pokračujeme na prohlídku do starého města. Snad všechny domy jsou uplácané z hlíny a staré město působí velice
autenticky. Vždyť také skoro všude bydlí lidé. Procházíme se klikatými uličkami, pozorujeme věže badghira, které
slouží k přirozenému ochlazování domů. Vracíme se také k mešitě Jameh. Podle tradice, v pátek chodí na minarety této mešity ženy.
A je tomu opravdu tak. Již z dálky jsou na věžích vidět černě oděné postavy žen. Mešita je velice pěkná, je nám dovoleno
si ji celou prohlédnout, dokonce i do míst, kde se místní modlí, můžeme vstoupit. Je zajímavé, že přesně pod kopulí
mešity je ozvěna. Když se zde tleskne, tak zvuk má echo. Potkáváme zde místní vojáky, kteří jsou zde na návštěvě, jsou
velice zvědaví a chtějí se s námi fotit. Tak se s nimi fotíme, celkem sranda.
Poslední zastávkou ve městě je mešita Amir Chakhmaq. Architektonicky je zcela odlišná od mešity Jameh, do dnešních
dní z ní zbyla jen přední stěna, která je velice zdobená. Je možné ji navštívit a pokochat se pohledem na město Yazd
pěkně z výšky.
Na další den si v hotelu domlouváme výlet. Jako první zastávkou je vesnice Kharanagh. Velice pěkná pouštní vesnice,
jak tvrdil průvodce, zmenšený Bam. Těžko posuzovat, Bam po zemětřesení je v troskách, ale zřejmě architektura a staveb
použitých v Bamu a ve vesnici Kharanagh jsou velice podobné. Vesnice je rozdělena na dvě části - starou, kde jsou domy
tradičně postaveny z nepálených cihel a část novou, kde žijí lidé. Stará část nebyla uplně opuštěna, ale osídlení zde bylo relativně
malé. Zato působilo neskutečně zapomenutě. Staré hliněné domy, klenuté stropy, úzké uličky. Mezi tím se tyčil
minaret opuštěné mešity, který tím, že byl opravený, zde působil jak z jiného světa. Když jsme na něj s vypětím
všech sil vylezli (chodba v minaretu byla velice, velice úzká), byl z něho pěkný výhled na vesnici.
Další zastávkou je zoroastriánský chrám Chak Chak. Leží uprostřed pouště na úpatí mohutné skály.
Jeho umístění je naprosto dramatické. Mohutná skála a v ní velký, ale vzhledem ke skále přesto malý chrám.
Chrámový komplex je relativně velký a nově opravený. Většina budov se využívá při slavnostech a jinak jsou
prázdné. Kromě poutníků zde dlouhodobě žije zůstává pouze hlídač, který se stará o nejstarší část chrámu.
Ten je vytesán přímo ve skále. Za mohutnými dveřmi, kde je zobrazen bůh zoroasteránců, se nachází oltář, tvořený
3 hořícími svíčkami. Před nimi stojí velký stojan, kde se při obřadech rozdělává posvátný oheň. Jak je svatyně vytesaná ve skále,
tak je zde příjemný chládek. Je slyšet, jak kape voda. Někde poblíž musí být pramen, který ze skály vytéká.
Zorasteránci si zvolili opravdu pěkné místo pro svou svatyni.
Cestou zpět do Yazdu se stavíme na kebabu z velbloudího masa. Zajímavé, ale jak je maso namleté, tak těžko říct, zda chutná jinak
než u nás v známá masa. Poslední zastávkou jsou tzv. "Věže ticha". Opětně se jedná o stavby zoroastriánů, kde
svým způsobem pohřbívali své zesnulé. Většinou tyto stavby stavěly na vrcholcích skal, kam následně odnášeli těla zesnulých.
Zde je volně položili a zanechali napospas přírodě, tedy většinou ptákům. Dvě takovéto stavby stojí na okraji města Yazd.
Na malých kopcích jsou dvě velké masivní kruhové stavby, které fungovaly jako tyto veže ticha.
Pomalu stoupáme po kopci k jedné z věží. Opravdu masivní stavba, která více než architekturou
zaujme svojí bývalou funkcí.
Cestopis bude pokračovat...
Mt Damavand [4 dny] -> Mashhad [2 dny] -> Yazd [2 dny] -> Shiraz [3 dny] -> Bushehr [2 dny] -> Esfahan [2 dny] -> Kashan [2 dny] -> Tabriz [2 dny] -> Teherán [2 dny]
