Asmat.cz » Cestopisy » Čína » Čína (1999)

Čína (1999)

První momentky z Číny

V Číně se nechceme příliš zdržet, během 10 dní, které zde trávíme, navštěvujeme pouze provincii Yunnan. De facto Čínu využíváme k co nejlepší traverzaci z Laosu do Vietnamu. Přesto je pro nás Čína překvapením. Hraniční přechod s Laosem zdoláváme úplně bez problémů, skoro se mi nechce věřit, že by mohli existovat čínští úředníci nepříjemní. Nasedáme do minibusu a vyrážíme směr Mengla, nejbližší větší město u hranice.

Zde se také skoro nezdržíme, vypadá to, že autobusy začínají jezdit podle jízdních řádů a ne když je dostatek cestujících, takže po příjezdu od hranice přestupujeme zase do minibusu směr Jinghong, což je správní středisko příhraniční oblasti. Ještě stíháme v bance vyměnit pár dolarů na nezbytné výdaje a zde zažívám naprosto neskutečný okamžik, kdy v kamenné bance smlouváme s úředníkem o směnný kurz. Nakonec se nám podaří ho přesvědčit, aby v náš prospěch přihodil pár desetin a směna se může úspěšně provést. To by mne zajímalo, jestli zná pojem kurzovní lístek (a nebo kde vlastně ty dolary skončily).

Jinghong

Už za tmy přijíždíme do Jinghongu a nestačíme se divit. Opravdové město. Po laoských vesnicích opravdu město. Je to pro nás opravdu překvapení. Venkov, kterým jsme projížděli, vypadal opravdu chudě - od laoského venkova k nerozeznání. Ale zde ve městě je to skoro jako u nás doma. Každý druhý má za pasem pager, spousta obchodů s mobilními telefony a slušný počet jejich uživatelů. Je vidět, že Čína má před sebou budoucnost. My ale máme problémy a to konkrétně s hledáním ubytování. O levných hotýlcích se nám může jenom zdát, z těch dražších se snažíme vybrat ten nejlevnější, ale moc se nedaří. Buď nás odmítají ubytovat (lidové hotely nemají licenci a tudíž neubytovávají cizince a nebo je nejsme schopni identifikovat, poněvadž vývěsní štíty v čínštině fakt číst neumíme) a nebo se jedná o regulérní hotely, který jsou už dost drahý. Nevím, jak je to možné, ale máme neskutečné štěstí. Asi po hodině bloudění potkáváme další turistku bělošku, která nám doporučuje jakousi turistickou kancelář, kde určitě seženeme levný bydlení. Jdeme tam a opravdu je to tak. Mladá dívčina, která to tam má na starosti je strašně milá a nadšená z "bílých" cizinců, poněvadž se chce procvičit v anglické konverzaci. Příjemně si s sní popovídáme, má opravdu legrační přízvuk, ale na druhou stranu ji obdivujeme, jak tu angličtinu zvládá. Snažíme se naučit pár čínských frází a po chvilce to vzdáváme. Fakt se ta výslovnost nedá. Nakonec bydlíme levně - dvoulůžák za 30 yuanů, to je pohodička - nakonec je to náš levnější pokoj za celý čínský pobyt.

Ráno se jdeme rozkoukat po okolí a vidíme věci nevídané. Ranní rozcvičku tajči na místním náměstíčku a také spoustu čínských turistů. Přece jenom jsou prázdniny a Číňani, kteří nemohou příliš cestovat do zahraničí, alespoň cestují po vlastní zemi. A poněvadž jich je miliarda, tak jich je všude plno a celkem si vystačí sami. Vůbec se o nás cizokrajné turisty nezajímají a nechávají nás svému osudu. Takže vyrážíme na autobusové nádraží vymyslet plán na další dny. Nakonec volíme směr město Dali. Bez problémů kupujeme lístky na "spací" autobus a další den vyrážíme.

Cestujeme spacím autobusem

Cestovat spacím autobusem není vůbec špatné, zvláště když jedete skoro 32 hodin. Prostě místo sedaček jsou palandy postele a leží se po dvou. Z okna pozorujeme okolní krajinu a venkovské vesničky. Na jedné toaletně-jídelní zastávce jsme svědky něčeho skoro nepředstavitelného. Vidíme názorný příklad čínské hrací vášně. Vystupujeme a najednou se zde objevují skořápkáři a rozjíždějí svoji show. Je to jak ze špatného filmu (a nebo článku z totalitního tisku, kdy se skořápkáři vyskytovali i u nás) - sehraná parta se snaží přesvědčit cestující našeho autobusu, jak je snadné vyhrát. Až se samozřejmě najde jeden trouba, kterého oškubou a rychle zmizí. Kdybych to neviděl, tak tomu snad neuvěřím. Číňani jsou obecně neskutečně hravý národ - věčně vidíte nějaké skupinky na ulici hrající karty, šachy, domino a spoustu dalších mne neznámých her.

Dali

Konečně se dostáváme do starého Dali, což je příjemné malé město s typicky čínskou architekturou posazené v kotlině u jezera. Poflakujeme se tu několik dní, jezdíme na kole po okolí po malých vesnicích, které mají snad ještě hezčí architekturu. A navštěvujeme blízké tři čínské pagody, které jsou skoro symbolem Dali. Tady se seznamujeme s další čínskou specialitou a tou je fotografování sama sebe. Každý správný Číňan se musí vyfotografovat před každou památkou, kde byl. Ta památka není důležitá, důležitá je ta osoba či celá rodina. Je to opravdu šílený - jestliže si chcete vyfotit nějakou památku bez lidí, tak nemáte šanci - alespoň jeden Číňan vám před ní zaručeně pózovat bude.

Oni Číňané mají pro nás Evropany spoustu nezvyklých zvyklostí. Stačí jen vzpomenout na oblíbené plivání (vždy a všude) a nebo na čínské toalety, které se stávají pro nás neočekávaným diskusním místem.

Lijang

Následuje přejezd do Lijangu, což je další město s pěkným historickým středem. Opravdu malebné. A poněvadž mají být po okolí zbytky tibetských klášterů, tak si půjčujeme kolo a vyrážíme se je hledat. Nejsme úplně úspěšní, nacházíme zbytky nějakých kamenných budov. Podle opracování kamene a ornamentů usuzujeme, že je to ono, ale kdo ví. Zde konečně poznáváme co to je přelidněná Čína. Když se snažíme vystát frontu na lístek na autobus, tak zjišťujeme, že fronta neexistuje - tedy, existuje "čínská" fronta a tou je chumel. Kdo se probojuje k okýnku a udrží se ho, tak nakupuje. Nezbývá než přistoupit na čínské zvyky. Vrháme se do davu a díky naší nepatrné fyzicky převaze se okénka lehce držíme a snažíme se nakoupit. Bohužel se nám dostává oblíbené čínské odpovědi "mijá", nebo-li nemáme. V rychlosti improvizujeme a kupujeme lístky na dřívější datum. Bohužel se nám nepodařilo získat stejnou postel, tak jsem zvědav s jakým Číňanem budu sdílet lože v autobuse.

Kunming

Vyrážíme směr Kunming, naše poslední čínská zastávka. Cesta nezačíná vůbec špatně. "Vyfasoval" jsem vedle sebe na postel mladou Číňanku a Honza dopadl úplně stejně. Akorát slečny vypadají nějak nervózně, překvapeně, skoro bych řekl až zaraženě. Než jsem se ale rozkoukal, tak jsem odsunut k Honzovi a slečny radši leží spolu. Tak se zase nic zajímavého o čínském jazyku nedozvím.

Ráno dorážíme do Kunmingu, což je z našeho ohledu už velkoměsto. Vždyť má (na Čínu pouhé) 3 milióny obyvatel. V centru navštěvujeme pomalu mizející starou čtvrť, které dominují malebné pouliční muslimské restaurace. A hned za nimi se tyčí moderní mrakodrapy, což je opravdu paradoxní. Vyjíždíme za město navštívit taoistický "Zlatý chrám", který je příjemně situován v zalesněném svahu. Zde také navštěvujeme proslulé čínské zahrady plné různých altánků. Zbývá nám poslední úkol - zakoupit lístky na vlak na Vietnamskou hranici. Máme štěstí, náš vlak jede pro Kunming z okrajového nádraží, takže zde není žádný blázinec, mají lístky a vše vypadá positivně. Cestování vlakem po Číně je také zážitek. Přijde mi, že Číňané zbožňují cestovat vlakem, takže vlaková doprava celkem funguje. Cestující sice hned udělají ve vlaku strašný nepořádek, ale občas přijde uklízeč a vše zamete a ještě navíc po celou dobu chodí průvodčí, rozlejvá horkou vodu do termosek, takže si můžete vařit čaj (a nebo instantní nudlové polévky), což je více než příjemné. Takže odpoledne nastupujeme do vlaku a ráno jsme již na Čínsko-Vietnamské hranici. Další naší zastávkou je totiž Vietnam.