První exotická cesta, kterou jsem absolvoval, byla do Maroka. Je to už dávno, více než 10 let, kdy jsem vyrazil autobusem z Prahy do Barcelony, pak vlakem do Granady a následně přes Algeciras do Ceuty. Zde, již na africkém kontinentě, jsem pěšky došel do Maroka.
Přijde mi to již strašně dávno, ale přesto mám některé zážitky stále v živé paměti. Modré uličky krásného města Chefchaouen, královské města Fés, Meknés, Rabat a Marákeš, pobyt v pohoří Atlas a výstup na nejvyšší horu Jebel Toubkal a také jsem byl poprvé na Sahaře v oblasti Erg Chebbi. Spousta krásných zážitků. Ale také první potkání s realitou zemí tzv. rozvojového světa. Spousta lidí, kteří se chtějí na vás jako na turistovi přiživit – různí pomocníci v autobuse, náháněči do hotelů a jen lelkující mladíci, kteří vám ukážou cestu a hned chtějí zaplatit. V Maroku byla těchto zážitků více než dost. Možná je dobře, že si člověk touto školou prošel hned při první cestě a trochu se otrkal. Alespoň na dalších cestách jsem již nebyl tak zaskočen. I když člověk sám slyší zážitky jiných, musí si je prožít sám. To jinak nejde.
Do Maroka jsem se od první cesty nevrátil. Našel jsem jiné destinace, které mi byli bližší. A musím přiznat, i klidnější. Ale to neznamená, že bych na Maroko zanevřel. To zase ne. Maroko a zážitky z této cesty se mi vybavili, když jsem náhodou narazil na blog z cesty do Maroka Dušana Janovského. Možná ho znáte pod přezdívkou Yuhů. Příjemně jsem si početl, zasmál se (jak to tak bývá, některé zážitky jsou prostě veselé) a zavzpomínal na svou první cestu. Je vidět, že i po více než 10 letech jsou v Maroku některé věci stále stejné. Jo, a abych nezapomněl, blog Dušana najdete zde. Myslím, že stojí za přečtení.
