Benin – malá země na pobřeží Guinejského zálivu v Západní Africe. Úzký pruh země, který v porovnání s rozlehlými sousedními zeměmi vypadá naprosto miniaturně. Se sousedním Togem se na mapě skoro ztrácejí. O co je Benin menší, o to má bohatší, významnější a hlavně tajemnější historii.
Ještě před 350 lety byla oblast Beninu rozdrobena mezi malá nevýznamná království. Vše se změnilo v roce 1625, kdy se ve vesnici Abomey usídlil syn jednoho z místních vládců. Nepohodl se svým bratrem o nástupnictví otcova trůnu a odešel právě do Abomey. Jeho prvním krokem bylo, že si podmanil sousední království Dan a tím jeho nové království dostalo i jméno – Dahomey. To byl první krok éry významného království, Každý následovník si podmanil další část z okolního území. Ve stejné době do Beninu přicházejí Portugalci a zakládají několik pobřežních pevností jako Porto Novo a Ouidah. Dahomeyské království s Portugalci obchoduje – prodávají otroky výměnou za luxusní zboží a pušky, které jim dovolují ovládat stále větší území. Vládci postupně získávají velké bohatství a také moc nad okolním územím. Vždyť po jedno století prodávali každý rok až 10 000 lidí do otroctví. Těchto několik událostí ovlivnilo vývoj Beninu.
Ve městě Abomey rostly královské paláce Dahomeyských králů. Každý král si vždy postavil celý nový palác. Jejich komplex musel být v době největší slávy opravdu rozsáhlý. Do doby kolonizace se jednalo o největší královské sídlo na území Západní Afriky. Část jednoho komplexu se zachovala až do dnešních dní. Domy postavené tradiční technologií z hlíny jsou zdobeny mnoha barevnými ornamenty. Na mnoha z nich jsou násilné výjevy, mučení, boje. Není se čemu divit, Dahomeyští králové vládli tvrdou rukou a je o nich známo, že to byli opravdu krutovládci a tyranové. Vždyť do otroctví neprodávali jen válečné zajatce, jak bylo zvykem v dalších afrických královstvích, ale i své vlastní lidi. Strach části poddaných vedl k tomu, že před královskou mocí uprchli na jezero Nokoué. Rozlehlá vodní plocha skýtala přirozené útočiště před královskými vojáky, kteří z náboženských důvodů odmítli do vody vstoupit a bojovat zde. Postupně zde vzniklo město Ganvié, kde dnes žije kolem 30 tisíc lidí. Život zde ubíhá jako v minulosti – doprava je sem pouze po vodě, žádná pozemní cesta dodnes neexistuje. Většina obyvatel jezdí na malých dlabankách, které často opatřují plachtami, aby si ulehčili pádlování a zrychlili cestu přes rozsáhlou vodní plochu. K vidění jsou již i lodě motorové, ale těch je zde opravdu poskrovnu. Domy stojí na kůlech nad vodní hladinou, místy jsou bažinatější místa, kde je trochu trávy. Ale žádné cestičky či chodníčky neexistují. I k sousedovi se musí vyrazit na loďce. Většina mužů se živí rybařením a ženy jezdí úlovky prodávat na tržiště ve vesnici Abomey-Calavi, které je na kraji jezera. Většina obchodu mezi místními lidmi probíhá na plovoucích trzích, které začínají ještě před svítáním. Místní se svíčkami se sjíždějí na stále stejných místech, kde prodávají hlavně jídlo, ale i oblečení či drogistické zboží. Trh trvá několik hodin, do dopoledne, kdy ještě není velké horko.
Sláva Dahomeyského království skončila s příchodem Francouzů a kolonizací celé Západní Afriky. Příslušníci Dahoyské královské rodiny následně fungovali jako guvernéři různých provincích pod francouzskou správou. Vrátíme-li se ještě na chvíli do města Abomey, zjistíme, že dodnes zde žijí příbuzní Dahomeyských králů, kteří navštěvují zbytky královských paláců, konkrétně animistický chrám s hrobkou posledního Dahomeyského krále a přinášejí mu obětiny. Vstup do královské hrobky není jednoduchý, existuje protokol, který musí každý návštěvník dodržet, pokud chce hrobku navštívit. Místní lidé stále s úctou Dahomeyské krále uctívají a mnoho z nich se k návštěvě hrobky nikdy neodváží, neboť se obávají duchů, kteří mají v královské hrobce být.
Málo kdo ví, že Benin je kolébkou voodoo náboženství. Omylem je často předpokládáno, že původem voodoo je Karibik (ostrov Haiti apod.), ale opak je pravdou. Otroci, kteří byli z Beninu odváženi, si voodoo přivezli s sebou jako své náboženství, které v koloniích zdomácnělo. Centrem voodoo náboženství je do dnešních dní město Ouidah. Mezi místními lidmi je tato víra stále populární a mnoho lidí aktivně voodoo praktikuje. Na první pohled nijak nepoznáte, že město Ouidah je centrem tohoto náboženství. Až na pár maličkostí. Nad některými domy vlají bílé vlajky. Ty jsou symbolem příslušnosti k voodoo, konkrétně k větvi hadího voodoo. V centrum města je malý voodoo chrám, který je zasvěcen hadům python, kterých se zde volně pohybují desítky. Každý rok v lednu se zde koná voodoo festival, které provázejí tance a voodoo rituály. V minulosti bylo město Ouidah jediným Beninským přístavem, proto bylo kdysi centrem obchodu. Byl zde brazilský konzulát a sídlilo zde mnoho Portugalců, kteří obchodovali s místnímu králi. V centru města je stará portugalská pevnost, odkud putovali otroci svou poslední pouť na africkém uzemí před naloděním a odvezením do Ameriky. Cesta od pevnosti k pobřeží je dlouhá 4 kilometry a nazývá se „Cesta otroků“. Dnes je zakončena památníkem „Místo bez návratu“, který symbolizuje utrpení všech, kteří byli násilně odvezeni do Nového světa. Uprostřed cesty byl posvátný strom, který každý otrok musel několikrát obejít. Strom měl mít magickou sílu a způsobit, že otrok zapomene na svou původní vlast a minulost.
Nesmíme zapomenout na severní Benin, který nemá tak bohatou historii, ale o to má zajímavější současnost. Zasahuje sem několik národních parků, konkrétně Národní park W a Národní park Pendjari. Parky jsou známé svými zvířaty, jejichž počty jsou na Západní Afriku celkem slušné (pozor, nesrovnávat s Keňou či Tanzánií). Parky jsou přístupné pouze během zimy, v létě v období dešťů jsou pro návštěvníky uzavřené. V tomto případě je možné se vydat do hor okolo města Natitingou směrem k hranici s Togem. Zde žije etnická skupina lidí Somba. Jejich příslušnost k animistům je již sama o sobě zajímavá, ale ještě zajímavější je architektura jejich domů. Staví si několikapatrové domy nazývané tata somba. Často jsou jejich sídla nazývána hliněnými hrady. Není se čemu divit – špičaté sýpky v rozích připomínají strážní věže z našich hradů, stavby navíc nemají žádná okna, pouze vysoké hliněné zdi. Budovy jsou buď dvou a nebo třípatrové, v závislosti na lokálních zvycích. V přízemích je vždy prostor pro dobytek a někdy také kuchyň. V horních patrech jsou již zmiňované sýpky a ložnice obyvatel. V domě vždy bydlí jedna rodina. Sombové jsou tradičně zemědělci a svá pole budují i na stráních místních kopců. Své domy neshlukují do větších vesnic, jsou rozprostřené po celé oblasti. Při výběru místa hraje roli jeho poloha – oblíbené jsou kopce a výše položená místa. Těžko říct prč, jestli je v tom nějaký taktický důvod či jen důvod estetický – pohled do kraje je zde rozhodně překrásný.
