Skoro o půlnoci přijíždíme do Ceuty, tzv. Španělského Maroka. Ceuta je město, které leží už na Africkém kontinentě, ale je součástí Španělska. Plánujeme, že zde někde za bukem nerušeně přespíme a zítra ráno v klidu přejdeme hranici do Maroka. Ale vše je trochu jinak. Ceuta je více Maroko než Španělsko. Hned u přístavy se nás lepí místní Arabové a přesvědčují nás, ať jdeme do jejich krásného hotýlku. To ale nechceme. Plánovali jsme si přespat někde na pláži bokem všeho dění. Snažíme se místní turistické nahaněče setřást, ale nedaří se. Je jim jasné, o co nám jde. Varují nás, ať na pláži nespíme s ohledem na místní narkomany, před kterými si zde není nikdo jist. Jestli nás najdou, tak nás zaručeně okradou. Nakonec noc překlepáváme na náměstí, skoro nespíme, nestojí to za nic.
Ráno jdeme k hranici. Asfaltka vede kolem pobřeží a zde vidíme neskutečné slumy. Jak z nějakého filmu. Na plážovém písku postavené domečky z krabic, plechu, prostě všeho možného. Začínám varování našeho včerejšího "průvodce" brát vážně. Přicházíme k hranici, kde je dost plno. Hned se k nám s otevřenou náručí žene další "pomocník". Nabízí nám ke koupi imigrační formuláře. Bez nich se prý do Maroka nedostaneme. To víme taky. A také víme, že na celnici jsou zdarma. Takže obchod se neuskutečnil a my jdeme dále. Po menší byrokracii na hranici, směně peněz se ocitáme v Maroku. Jdeme dále po pobřeží. Blízko by mělo být městečko, odkud chceme jet dále do vnitrozemí. Trochu hledáme autobusák, ale nakonec se dozvídáme, že je za mešitou, tak razíme rovnou tam. Je tu nějaký plácek, kde parkují dva autobusy. Ptáme se, zda nevím, zda někdo jede do Chefchaouenu. Kroutí hlavou že ne, ale prý jedou do Tetouanu, kde stejně musíme přesedat, takže nás vezmou alespoň tam. Takže nastupovat a jedem. Při cestování autobusem stále místňáci pouštějí nějakou arabskou muziku a nebo v lepších busech i video. Občas je to docela síla. Mám pocit, že místní marocká hudba není příliš rozmanitá a poslouchatelná. Přiznám se, že pod vlivem různých evropských etno-skupin jsme čekal trochu něco jiného. V Tetouanu se ani nerozkoukáme. Řidič našeho autobusu nás čapne a strčí do náruče jinému chlápkovi, který prý jedem, tam kam mi chceme. Nestačím se ani rozkoukat a autobus už zase jede. Za městem ale náhle stavíme. Policejní zátaras. Policisté nakukují do zavazadlového prostoru autobusu, zdá se, že je to formalita a už zase pokračujeme.
Konečně Chefchaouen. Malebné městečko v horách pohoří Rif. Celkem malé, ale s roztomilou medinou v modré barvě. Snad každý, kdo viděl nějaké obrázky z Maroka, viděl i fotky z této modré mediny. Ubytováváme se v hotýlku v medině a couráme se. Je tu příjemně. Snad jenom ti prodavači hašiše jsou nám nepříjemní. Nechápou, že ne znamená ne. Až druhý den zjišťujeme, že marocký čas o je dvě hodiny pozadu oproti španělskému. Tak to bylo celkem překvápko.
Rozhodujeme se, že projedeme alespoň autobusem pohoří Rif a proto jako další cíl naší cesty volíme přímořské město Al Hoceima. Jedeme tam docela dlouho. Cesta je neskutečně rozmanitá, pohoří působí opravdu malebně. Malinké vesničky, kde je pár (z našeho pohledu) skoro rozpadlých domů, několik stromů, pod kterými sedí místní muži a vypadá to, že nic nedělají. Nechápu, z čeho jsou živi. Ale jak zřejmě praví jedno přísloví, jiný kraj, jiný mrav. Al Hoceima zase až tak zajímavá není, pozorujeme místní pláž plnou řádících místňáků a jen tak se poflakujeme.
Další zastávkou je historické město Fes, kam se přímo z Al Hoceimy přesunujeme autobusem. Fes je zajímavé svou skoro tisíc let starou medinou, která je jedna z nejzachovalejších. Současně v ní jde pozorovat život a rytmus, jaký zde tepe už oněch tisíc let. Snad jenom ta Coca-Cola zde nebývala. Přicházíme ke vstupní bráně a pozorujeme, jak dopravci zboží překládají náklad z automobilů na osly, kterými zavážejí obchůdky v medině. Tak jsou totiž uličky úzké, že žádný standardní automobil jimi neprojede. Pomalu se noříme dovnitř. Nejdříve navštěvujeme původní islámskou školu, která je nyní již bez funkce a tak jako "nevěřící" do ní můžeme vstoupit. Její řešení a stavba je velice podobná klasické mešitě. Uprostřed je bazének s vodou a okolo jsou arkády, kde se dá sedět a odpočívat. Vše je vykládané lakovanými kachlíčky, které vytvářejí zajímavé ornamenty. Postupujeme dále medinou. Ulice se různě klikatí, prý je zde velice lehké zabloudit. Když to vidím, ani se tomu nedivím. Dorážíme doprostřed mediny, kde je mešita. Tak sem nesmíme, tak tedy alespoň otevřenými dveřmi pozorujeme dění uvnitř, jak místní odpočívají u bazénku a povídají sí. Představoval jsem si, že se tam budou všichni permanentně modlit a ono ne. Poslední zastávkou jsou kožedělné dílny. Fes je také vyhlášený zpracováním kůží. Jsou zde ohromné mísy, naplněné různými barvivy, kde se kůže obarvují a zpracovávají. Pozorujeme neskutečnou dřinu místních lidí z blízkého obchůdku (hádejte s čím - no přeci s kůží).
Vlakem přejíždíme do Meknes. Příjemné město, trošku roztahané, také jedno ze 4 královských měst (další jsou Fes, Marrakesh a Rabat). Zbytků staré architektury zde už není moc, jen nějaké hradby a valy. Ale je zde neskutečně zajímavé tržiště. Jak s ovocem a zeleninou, tak i kořením. Nemám nejmenší tušení, co všechno zde prodávají. Poznávám papriku, zázvor, skořici, ale i rozinky, datle, a všudy přítomné olivy. Ale jedna zajímavost v blízkosti Meknes je. A to jsou a antické vykopávky Volubilis z římské doby. Jsou zde krásně zachovalé různé fresky.
Hory pohoří Atlas svádějí k trekování. I přes celkem rozvinutý turistický ruch na tuto aktivitu nejsou zdejší lidé připraveni. Zastavujeme se v Azrou, městečku v začínajícím Atlasu, který je vyhlášený okolními cedrovými lesy (kde žijí mimochodem i opice - a celkem velký). Poflakujeme se tu, snažíme se trochu chodit po okolí, ale moc nevíme kam - nejsou tu nikde moc cesty kromě silnic a ani nikdo, kdo by nám rozumě poradil.
Odtud vede naše cesta rovnou na kraj pouště. Na písečné duny Erg Chebbi. Standardním autobusem se dá dojet až do města Erfoud, který je vstupní branou k dunám. Zde je to trochu otrava, protože je zda klan "džípistů", nebo-li majitelů terénních aut, kteří se nás snaží za ceny více než velké odvést k dunám a zpět. Naštěstí místní lidé, kteří žijí v dunách (ano a je zde i spousta hotelů) těmito džípy nejezdí, takže tam existuje i levnější varianta. Cestujeme na střeše minibusu, protože vnitřek je už plný místních berberů. Je to teda zážitek. Permanentně foukající teplý vzduch vytváří dojem vysoušeče vlasů - jenom ten jemný písek je v této iluzi jaksi navíc. Dojíždíme do hotýlku na kraji dun. Tak dunami jsem nadšen. Jako blázen běhám ve vedru po dunách, pozoruji jejich měnící se barvy, tvary. Prostě se mi to neskutečně líbí. Večer hrají místní berbeři-hoteliéři na bubínky a jde jim to moc pěkně. Ještě ráno stihnout východ slunce nad dunami a jedeme dál.
Tinerhir je nezajímavé městečko, odkud se dá pěšky dojít podél řeky Todry do známé soutěsky Todra Gorge. Úzká soutěska se stěnami hodně vysokými je opravdu fenomenální přírodní úkaz.
Ouarzazat je město v oblasti tzv. tisíce kasbah. Kasbah by se dalo přeložit jako hrad nebo pevnost. Legenda praví, že zde v minulosti bylo těchto pevností alespoň tisíc. Všechny jsou postaveny ve stejném stylu z nepálených hliněných cihel. Je vidět, že zde opravdu moc neprší, když kasby stále stojí. Navštěvujeme tu nejsnadněji přístupnou ve městě Ouarzazat. Je to opravdu celkem zajímavá stavba.
A zase jedeme na jih. Zase až na relativní kraj Sahary do města Zagora. Město samo o sobě moc zajímavé není. Cesta pokračuje ještě několik desítek kilometrů do vesnice M'Hamid, kde definitivně končí v Sahaře, ale tam nakonec nejdeme. Otáčíme to a jedeme do Marrakeshe.
Marrakesh je opravdu zajímavé a příjemné město i když je asi nejvíce turistické. Zvláště náměstí Djemaa el-Fna, které je centrem celého města. Večer se začíná plnit různými místními umělci a kejklíři, kteří pro pobavení místňáků i cizinců předvádějí své umění. Vykládají korán, předvádějí silácké kousky, nabízejí vám vyfocení s opicí, fakíři předvádějí své ochočené kobry, a nebo sami sebe v berberských tancích. A k tomu spousta pouličního občerstvení, kam vás majitelé svých stánků lákají neustálým pokřikováním "Hello Alibaba - kus kus, tažin, salat". A k tomu navazující medina se svými trhy. A kavárničky s národním nápojem - marockou whiskou (alias zeleným čajem s mátou, který je řádně oslazen).
Marrakesh je také vstupní branou do Vysokého Atlasu, který se stává oblíbeným cílem mnoha trekerů - Jbel Toubkal je totiž jedna z nejsnadněji zvládnutelných čtyřtisícovek. Nejdříve je třeba dojet autobusem přes městečko Asni do vesnice Imlil, odkud se vyráží na onen "čtyřtisícový" trek. Pomalu se vymotáváme z vesnice a nakonec není problém se držet cesty - je zde dobře prochozena a spousta oslů dokládá, že zde panuje čilý turistický ruch. Při dobré fyzické kondici není problém dorazit do "základního tábora" - nebo-li k horské chatě v cca 3200 metrů ještě tam samý den co vyrazíte z Marrakeshe. Třebaže všude je zde kámen, zde jako zázrakem jsou i travnatá místa, kde se dá dobře postavit stan. Vyběhnout na vrchol je už pak jen takovým bonbónkem - no i když zase tak snadné to není, ale při normální fyzičce to není problém. Nejdříve se vyjde svahem do sedla, kde na jeho konci je třeba po hřebenu dojít až na vrchol. Celkem mne zklamává viditelnost - čekal jsem nádhernou viditelnost, ale je opar, viditelnost opravdu špatná. A přitom, je zde sucho, žádné vlhké tropy, nechápu, z čeho se ten opar dělá.
Nočním vlakem přejíždíme do Casablancy. Tváří se jako opravdové velkoměsto, až jsem z toho překvapen. Navštěvujeme hlavně ohromnou mešitu Hasana II, která je na břehu atlantického oceánu. Nepamatuji si, kolik pojme najednou věřících, ale mám pocit, že alespoň 20 000. Je opravdu majestátní a pompézní. Vždyť její stavba stála neskutečné jmění, které po mnoho let sužovalo již tak chudý marocký lid.
Do hlavního města Rabat je to co by kamenem dohodil. Za hodinu se tam dá dojet vlakem. Rabat vypadá oproti Casablance jako vesnice. Ale je to jinak příjemné město. Příjemné trhy a stará pevnost lákají k návštěvám. A také mausoleum prvního novodobého marockého krále Mohammeda V.
Po příjemné zkušenosti s poloprázdným vlakem z Marrakeshe do Casablancy se rozhodujeme dojet do Tangieru také nočním vlakem. Bohužel tento vlak je neskutečně našlapanej. Je to utrpení. Jsme rádi, když ráno vypadáváme v Tangieru. Couráme se městem, který je zajímavě kosmopolitní. Arabská architektura kombinovaná s evropskou. Široké bulváry. Pro Maroko opravdu celkem atypické město (pomineme-li tedy Casablancu). Utrácíme poslední peníze a vyrážíme na trajekt. A odjíždíme směr Evropa.
Ceuta [1 den] -> Chefchaouen [2 dny] -> Al-Hoceima [1 den] -> Fes [2 dny] -> Meknes [1 den] -> Volubilis [1 den] -> Meknes [1 den] -> Azrou [3 dny] -> Erg-Chebi [1 den] -> Todra Gorge [2 dny] -> Ouarzazate [1 den] -> Zagora [1 den] -> Marrakech [4 dny] -> Asni, Imlil [1 den] -> Toubkal hut [1 den] -> Jebel Toublak [1 den] -> Lake Sidi If-Ni [1 den] -> Imlil [1 den] -> Marrakech [3 dny] -> Casablanca [1 den] -> Rabat [1 den] -> Tanger [1 den]
