Bangladéš nepatří mezi typické turistické destinace. Ani u těch návštěvníků, kteří se pohybují v blízkém regionu a navštěvují sousední Indii či Myanmar z druhé strany. Není se o divit. Bangladéš má pověst chudé přelidněné země, kde není moc co k vidění. Je to pravda a nebo jen historicky zakořeněná představa?
Na začátek je třeba uvést, že část této představy je pravdivá. Bangladéš je opravdu chudá země a některé její části jsou opravdu přelidněné. S tím, že zde není nic zajímavého k vidění, se dá úspěšně polemizovat. Je zde několik míst, které za návštěvy stojí. Na druhou stranu je třeba také konstatovat, že návštěva Bangladéše je sám o osobě zážitek, na který se nezapomíná. Rytmus v této zemi je odlišný i od blízké a sousední Indie. Není to jen přelidněností či chudobou, Bengálci (obyvatelé Bangladéše) mají prostě jiný životní rytmus, který dokáže překvapit a zaskočit. To je věc, kterou je těžké popsat. Ta se prostě musí zažít.
Každý kdo se do Bangladéše vydá, určitě navštíví hlavní město Dháku. Zde se hned potká s jedním Bangladéšským fenoménem, kterým jsou rikšové. Říká se, že Dháka je město s největším počtem rikšů na světě. (tedy přesněji řečeno hustota rikšů je zde největší na světě). Může se to zdát přehnané, v Indii je také spousta rikšů, ale to co zažijete v Dháce je opravdu něco neskutečného. Silnice doslova nacpané rikšáky, kteří se pomalu pohybují kupředu. Situace, kdy dojde k zablokování ulice a nikdo nechce uhnout z místa je poměrně častá. Všichni zvoní, pokřikují, narážejí do sebe koly a nic se neděje. Počet obyvatel v Dháce se odhaduje na 8 miliónů. Z toho rikšů je zde více jak 300 tisíc. Najdete je úplně všude. O své vozy se náležitě starají a různě si je zdobí a malují. Existují dílny, které vyrábějí různé ozdoby pro rikši či je malují. Každý rikšák se snaží mít právě tu svojí rikšu nejnádhernější. Důvod je prostý - čím hezčí rikša, tím s ním radši jezdí zákazníci a tím rikšák více vydělá.
Bangladéš je jedna velká rovina, která je protkána několika velkými řekami, které zde mají svoje delty a ústí do moře v Bengálském zálivu. Sezónní záplavy jsou tradiční součástí života místních lidí. Většina vody přichází z veletoků jako Ganga, Meghna a Brahmaputra. Kromě záplav jsou ale tyto vodní toky úžasnými dopravními tepnami a můžeme směle říct, že Bangladéš je zemí, s nejhustší vodní dopravou. Stačí si jen v Dháce zajít do přístavu, kterým prochází řeka Buriganga, a pozorovat cvrkot. Ze zdejšího říčního přístavu vyplouvají lodě jak hluboko do vnitrozemí, či jen malé bárky po řece. Vydat se můžeme kamkoli – malou plachetnicí jen na druhou stranu města či parníkem jak z koloniální éry na plavbu delší. Život na řece se nedá popsat, ten se musí vidět. Pro Bangladéš je naprosto typický a světově unikátní.
Unikátní je také píseční pláž ve městě Cox’s Bazar. Tedy alespoň místní to tvrdí. Více než 20 kilometrů nepřerušované bílé písečné pláže. Opravdu hezký přírodní úkaz a oblíbené výletní místo místních lidí.
Přírodně zajímavé jsou i magrovníkové háje v Sunderbans. Více než 3600 kilometrů čtverečníh zachovaných původních mangovníku a bažin, ale také primárního pralesa. Cílem návštěv národního parku Sundarbans je snaha spatřit bengálského tygra, neboť toto je jedno z posledních míst na zemi, kde tygr volně žije. Je třena konstatovat, že pravděpodobnost spatřit tuto šelmu je minimální. Park je ale vhodným místem k seznámení s unikátním ekosystémem, kterým mangrovníkové háje jsou.
V souvislosti s Bangladéši je zmiňováno i několik historických památek. První z nich jsou zbytky buddhistického kláštera v Paharpur. Býval to největší Buddhistický klášter jižně od Himalájí. Jeho vznik je datován do 8. století našeho letopočtu. Bohužel dnes už je celý v ruinách. Další památkou jsou cihlové mešity v Bagerhatu. Zajímavostí je jejich odlišný architektonický styl a použitý stavební materiál - pálené cihly. Kámen je totiž v Bangladéši nedostatkové zboží. Poslední zmínka patří městu Sonargaon kousek od Dháky, což bývalo hlavní město v období 13.-17. století. K vidění jsou zbytky historických paláců a mešit.
