V minulém týdnu jsem narazil článek o situaci v Mali a o tom, jak místní muslimské milice zničili příbytek jednomu z hudebníků známé tuarežské skupiny Tinariwen.
Je to opravdu smutná situace, která Mali postihla. Jedna z nejstabilnějších zemí v Západní Africe a nyní takováto situace. Země je de facto rozdělená na dvě části, řekněme jih, který je snad relativně stabilní a bezpečný a sever, kde je situace hodně nejasná. Tedy aktuálně je jasná, je ovládána muslimskými milicemi, které se zde snaží vytvořit svůj islámský stát. On sever země není příliš osídlený, je zde polopouštní a pouštní krajina, s malými vesnicemi a de facto jen 2 velkými městy – Timbuktu a Gao. Takže oblast ovládnout je relativně snadné, stačí kontrolovat tato větší města.
Tato oblast nebývala vždy úplně stabilní, Tuaregové se zde dlouhou dobu snažili získat vlastní nezávislost, bylo zde několik tuarežských povstání a ozbrojená opozice proti vládě, ale situace se před pár lety uklidnila, bylo uzavřeno příměří a oblast byla bezpečná. Byl to jeden z okamžiků, kdy se dalo oblastí bezpečně cestovat. Vzpomínám na několikadenní cestu z Mopti do Timbuktu po řece Niger, následný přesun do města Gao a úžasný několikadenní výjezd do pouště. To bylo poprvé, kdy jsem opravdu poznal Saharu (poprvé jsem byla na Sahaře v Maroku na Erg Chebbi, ale to se s cestou zde vůbec nedalo srovnávat). Projeli jsme oázy Kidal (o které právě Tinariwen zpívají ve svých písních a ze které někteří hudebníci pocházejí) až k nejvzdálenější oáze Tessalit, odkud už byl jen kus do Alžírska. Spali jsme u nomádů, prohlídli si prehistorické malby, zažili pouštní bouři. Nádherná cesta, příjemní lidé a na africké poměry bezpečno. To vše se změnilo jak mávnutím kouzelného proutku. A tak doufám, že se vše vrátí do normálních kolejí a opět bude možné do tohoto koutu Afriky bezpečně cestovat.
