Nový Zéland - jedno z nejvzdálenějších míst od naší matičky země. Koho by nelákalo navštívit tuto podivuhodnou zemi divokých maurů, praotců bungee jumpingu, majestátních hor a panenské přírody. Nám se to podařilo během letošní zimy, kdy jsme na Novém Zélandě strávili jeden měsíc putováním.
Jednoho krásného slunečního únorového odpoledne jsme lehce dosedli na letišti v Christchurch a naše měsíční putování mohlo začít. Nový Zéland jsou vlastně dva ostrovy - jižní a severní. Pro nás Evropany se jedná o relativně mladou zemi, neboť byla objevena Holanďanem Abel van Tasmanem až v roce 1642. Ten zde však příliš dlouho nepobyl. Po té, co místní kanibalští domorodci se "skamarádili" s částí jeho posádky, narychlo odjel a další dobývání země bylo odloženo o dalších sto let. Od dob Abela van Tasmana se však mnoho změnilo. Původní maurští obyvatelé byli polidštěni v duchu evropské (britské) civilizace a tak si zde téměř připadáte jako byste místo na Novém Zélandě přistáli někde na Britských ostrovech. Obzvláště o Christchurch, kam jsme přiletěli, se říká, že je angličtější než samotná Anglie. Pokud však opustíte civilizaci a pustíte se do volné přírody, budete ohromeni. Zdejší příroda je zcela odlišná od toho, co můžete potkat kdekoli na světe. Najdete zde dešťné pralesy, vysoké hory, aktivní sopky, ledovce plazící se až k moři. A to samé lze říci i o floře a fauně - nám neznáme druhy květin a dřevin, ze zvířat jmenujme alespoň unikátního ptáka kiwi. Ale vraťme se k naší cestě.
Hned v Christchurch jsme se přesvědčili o tom, jak jsou zde místní lidé pohostinní a vstřícní. Než jsme se rozkoukali, na město začal padat večer a my jsme nevěděli kde hlavu složit - tedy věděli, měli jsme vyhlídnutý takový příjemný parčík. Vyrážíme směr nejpustší křoví, když tu nás zmerčí místní rodinka, která se nám snaží vysvětlit, že tímto směrem není žádný hotel, ale přesně na druhé straně je hostel. Co jsme jim měli říci? Slušně děkujeme a oklikou samozřejmě míříme opět do parku. Spalo se nám dobře. Ráno si kupujeme měsíční jízdenku na autobus firmy "Magic bus" a tato investice se nám více než vyplatila. Tato firma provozuje síť turistických autobusů, s kterými objíždějí nejzajímavější Novozélandská místa. Na požádání vám zastaví kde chcete, řeknou vám různé typy a rady, a hlavně vás dopraví do míst, kam byste se normálně dostali jen autem či pěšky. Prostě paráda. Ale naši první cestu chceme uskutečnit vlakem. Jako další místo chceme navštívit město Graymouth.
Jízda vlakem, tak to je kapitola sama pro sebe. Jízdenku na vlak si musíme zakoupit nejpozději den předem. Hodinu před odjezdem začíná vstupní kontrola. Máme pocit, že se chystáme na nástup do letadla. Dostáváme palubní lístek, batohy nám mizí v zavazadlovém vozu. Konečně sedíme uvnitř a hned je tu káva a sušenky. No, zatím to není špatné. Vagóny jsou klimatizované a tak nejdou otvírat okénka. Ale pořád se tu někdo trousí s fotoaparátem na krku. Proboha, kam ti lidé jenom chodí? Vydáváme se za nimi a už to také víme. Vlak má otevřenou plošinku, která je doslova obležena vášnivými fotografy se svým nádobíčkem. Na chvíli se k nim také přidáváme. Vždyť projíždíme napříč ostrovem v sevření majestátních hor. A pak už jenom hupky zpátky do vagónu a vystupujeme v Graymouth. Třebaže se jedná o krajské město, spíše to připomíná naší větší vesnici.
Nic moc, tak se zde nezdržujeme a hned se přesouváme na sever do Punakaiki, které leží na nádherném pobřeží. Vydáváme se na menší trek podél řeky Punakaiki. Pobřeží řeky vypadá úplně panensky, spousta zátočin, peřeje, nikde ani živáčka. Večer se situace radikálně mění. Čím víc se blíží večer, tím více se objevuje malinkatých krvežíznivých mušek, které prolezou úplně všude. Jsou jich miliony (později jsme zjistili, že jsou na celém západním pobřeží)! Je to úplná hrůza, na chvíli se nám je daří odehnat repelentem Autan. Je to lepší než nic. Rozbalujeme rodinnou moskytiéru, ale zjišťujeme, že se pod ní nevejdou ani dva dospělí chlapi - zase jsme nakupovali u "odborníků". Ach jo. Přesto se nám daří jakž takž spát. Postupujeme dále podél řeky na další autobusovou zastávku a dále se přesouvám na jih k ledovcům Franz Josef Glacier a Fox Glacier. Jako k prvnímu se chystáme k našemu mocnáři. Je to úplně fantastický přírodní úkaz. Ledovec končí dlouhým splazem přibližně 10 km od moře v jeho výšce a stává se přirozeným pramenem malé říčky, která je úplně ledová. Celé okolí ledovce nám připomíná návštěvu přírodní ledničky. Komu nestačí prohlídka splazu ledovce, může se ho pokusit slézt s průvodcem či ho obletět vrtulníkem. My se spokojujeme pouze s prohlídkou splazu a již se těšíme na zítřejší návštěvu Fox Glacier. Bohužel nastává změna počasí, začíná ukrutně pršet, tak nakonec po několika hodinách pochodu v dešti, mírném odpočinku v budce WC to vzdáváme a vracíme se zpět do kempu, kde se sušíme pomocí nejmodernější techniky - jsou zde k dispozici pračky a sušičky prádla za symbolických několik dolarů. Ráno už neprší a tak plánujeme túru v blízkém pohoří. Vyrážíme na autobus a asi po hodině vystupujeme za podivuhodného mručení osazenstva autobusu. Proč podivuhodné mručení se dozvídáme za několik okamžiků. Naše túra patří k těm těžším a zvláště po dešti jeho náročnost prudce stoupá. Nikdy jsme si nemysleli, že rozvodněný potůček může vypadat jako Labe u Děčína. Zkoumáme mapu a průvodce a zjišťujeme, že toto je jeden z nejmenších potůčků na této túře a mosty samozřejmě nikde. S našimi 25 kg baťohy nemáme šanci (a asi i bez nich). Razíme zpátky na silnici a snažíme se chytit stopa a dohnat náš autobus, který jsme hrdě tak opustili. Večer se nám ho podaří opravdu dohnat a všichni se smějí, že jsme tu tak rychle. Další den dorážíme do Qeenstownu. Městečko leží v údolí uprostřed vysokých hor na břehu jezera. Vypadá to opravdu romanticky. Okamžitě plánujeme výlety do okolních hor.
Mezi turistické atrakce na jižním ostrově Nového Zélandu patří Milfordova a Roternburnova túra, zvláště pokud jste milovníci hor. Ani my jsme si je nechtěli nechat ujít a tak jsme zamířili do informační kanceláře národního parku pro povolení. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že tyto túry je třeba si rezervovat 2 měsíce dopředu. Takže máme smůlu a místo "túrovat" odjíždíme na Milford Sound. Jedná se o fjord, kde se mísí mořská a sladkovodní fauna a flora. Projíždíme si ho na výletním parníčku a nejkrásnější zážitek zažíváme v podvodní pozorovatelně uprostřed fjordu (po točitém schodišti sestupujeme asi 15m pod hladinu a skrz okna pozorujeme život pod vodou viz. foto). Po prohlídce Milford Sound odjíždíme na začátek Hollyford Tracku a vyrážíme na 7 denní pěší túru. Tato túra vede podél řeky Hollyford river a skrz skutečný deštný prales. Po sedmi dnech přes se vracíme do Queenstown. Následuje krátká zastávka v Dudenin a Christchurch, ale naším cílem je Kaikoura. Vesnice, která absolutně žije jenom z turistického ruchu a blízkého moře - nabízejí se zde totiž výjezdy za velrybami. Ale to není jediná zdejší atrakce - následuje plavání s delfíny či pozorování kolonií tuleňů válejících se na skalnatém pobřeží. Pro našince s mořem nesžitým se jedná o zážitek skoro neskutečný. Pomalu se blížíme k severnímu konci jižního ostrova a v Pictonu, který mimochodem leží v krásné okolní krajině, odjíždíme trajektem na severní ostrov. Následuje rychlý přesun do Aucklandu a odlet do Indonésie.
