Asmat.cz » Cestopisy » Malajsie » Malajsie (2000)

Malajsie (2000)

Provincie Sabah

Z pevninské Malajsie se okamžitě přesouváme na Borneo. Konkrétně přistáváme v Kotě Kinabalu, což je hlavní město Sabahu, severního státu Malajského Bornea. V plánu máme jedinou věc. Pokusit se vyšplhat na nejvyšší horu Bornea, kterou je Mt. Kinabalu s výškou okolo 4100 m. Musíme si proto ještě zde, dole ve městě, zarezervovat ubytování v horské chatě ve výšce 3300 metrů, kde chceme jednu noc přespat. A poněvadž tam to s teplem asi nebude nijak žhavé, vybíráme si chatu vyhřívanou. Druhý den ráno už sedíme v autobuse směřujícím do národního parku Kota Kinabalu, kde se nachází i onen zmiňovaný vrchol. Cesta rychle ubíhá, začíná prudce stoupat a než se stačíme rozkoukat, stojíme před branou národního parku. Vyšplhat na Mt. Kinabalu není žádná levná záležitost. Pomineme-li 30 RYM za postel v horské chatě, musíme ještě zaplatit za vstup do parku, za pojištění, povolení k výstupu a nakonec ještě za průvodce, který je povinný. Nedá se nic dělat. Tak konečně vyrážíme.

Cesta jde (překvapivě :-)))) prudce vzhůru a tak šlapeme stále vzhůru. Vyrážíme přibližně z 1500 metrů a večer máme být v 3300. No to jsem zvědav. Na zádech mám malej baťůžek hlavně s vodou. A to se ukazuje jako největší blbost. Všude okolo je spousta pramenů, kde by se dala voda nabrat a já na hřbetě táhnu aspoň 4 litry. Cesta je dost mokrá, je vidět, že zde nejsme v ideálním období. Je přece jenom období dešťů. Párkrát začíná dokonce pršet. Pomalu se ochlazuje i vzduch, tak tady žádnej 40 stupňů jako dole u moře v Kotě Kinabalu rozhodně nebude. Cesta ale furt vede pralesem, na první pohled nějaké změny flory rozhodně nepozoruji. Je to neuvěřitelný. Něco po 16 hodině dorážíme k naší vysněné chatě. Už bylo na čase, už jsem toho měl fakt plný zuby. Vyfasujeme postele, vytahujeme teplý oblečení, dáváme si jídlo a jdeme spát. Ráno se vyráží mezi 3-4, aby člověk byl na vrcholu na východ slunce, kdy je nejlepší viditelnost, neboť většinou v této době ještě není vrchol zahalen v mracích.

Takže je asi tak 3:30 ráno, většina lidí už vyrazila, takže nakonec vyrážíme jako skoro poslední i my. Vybalujeme baterky a trochu se snažíme si svítit na cestu. Jdeme docela rychle a za chvíli docházíme hada lidí, kteří vyrazili před námi. Jdeme pomalu za nimi, snažíme se je občas předejít, jde to pomalu. Kochám se pohledem na hvězdy a těším se na výbornou viditelnost z vrcholu. Pomalu stoupáme, ubývá vegetace a začínají holé kamenné pláně. Občas jsou zde položena lana pro větší bezpečnost. Je vidět, že Malajci se o své národní parky a turisty opravdu starají. Začíná se zřetelně ochlazovat, zatahuje se a ocitáme se v mracích. Je vlhko, mám pocit, že snad mrzne, když vidím Honzovy ojíněné fousy. No to jsou klimatický rozdíly. Pomalu jdeme nahoru, mizerně se mi dýchá, často odpočívám, ale stále jdu vzhůru. Najednou je zde vrchol a už není kam jít. Jsme v mracích, je už celkem světlo, východ slunce je zřejmě už za námi a viditelnost je skoro nulová. Zato zde je slušněj vítr a fakt zima. Takže jedna dokumentární fotka na vrcholu a jdeme dolů.

Pomalu jdeme dolů. Najednou nastává překvapení. Mraky se trhají a odkrývá se nám úžasný pohled jak na boční stěny tak i na Borneo před námi. Je to fakt úžasný - vidět v dálce spousty hřebenů a hřebínků, města a městečka, vinoucí se silnice. Sedíme a kocháme se tímto pohledem a nakonec pomalu a neradi sestupujeme dolů. Zastavujeme se na chvíli v chatě, dáváme oraz a pak pokračujeme dolů až k vstupní bráně národního parku, kde máme domluveno další ubytování. Loučíme se s naším průvodcem. Jsem úplně hotovej, jdu si lehnout a spát. Fakt mě bolej nohy.

Další den trávíme relaxací v termálních lázních, které jsou v další části parku. Zas taková bomba to není, je zde spousta lidí, ale mě je to jedno. Hlavně že nemusím nikam šlapat (a už vůbec ne do kopce).

Vracíme se do Koty Kinabalu. Ještě bychom rádi viděli květinu Rafflesii, což je květina s největším květem na světě. Kromě Bornea se ještě vyskytuje na Sumatře. Jak jsme pochopili, je celkem vzácnost jí vidět. My to štěstí nemáme. Uvažujeme o návštěvě "Rafflesia Conservation Center", ale dozvídáme se, že žádná Rafflesie nyní nekvete. Tak se pomalu loučíme se Sabahem a chystáme se k přeletu do Sarawaku. Tedy ne že by se nedalo jet po zemi, ale mezi Sabahem a Sarawakem leží sultanát Brunei, který je více než hodně finančně náročný, tak volíme jeho přelet.

Provincie Sarawak

V Sarawaku přistáváme v Miri, nezajímavém olejářském městě. Co nejrychleji ho opouštíme a směřujeme do národního parku Niah, kde jsou ohromné jeskyně. Nejenom že jeskyně jsou velké a rozlehlé, ale vyskytují se zde i sběrači ptačích hnízd, kteří pro mne naprosto nepochopitelným způsobem šplhají po různých tyčích a provazech u stropu jeskyní a sbírají ona hnízda. Ptačí hnízda se dále upravují a poté se sušená prodávají za neskutečně vysoké ceny. Oblíbená jsou hlavně mezi Číňany.

Rádi bychom navštívili nějaký typický dayacký longhouse. Proto se rozhodujeme, že se pokusíme podívat trochu do vnitrozemí Bornea. Z města Sibu jedeme proti proudu řeky Rejang do města Kapit, které je relativně větší. Vnitrozemí Bornea je jinak než po vodě nedostupné a i veškerý život se točí kolem řek. Dayakové jsou původní obyvatelé Bornea známí svým bohatým tetováním a vytahanými ušními lalůčky od nošení různých těžkých ozdob. Celé dayacké vesnice žili v jednom domě, tzv. longhousu. Takže dojíždíme do Kapitu a prvního dayka vidíme jak vystupuje z lodi, kterou jsme přijeli i my. Evropsky oblečen, byznysmenský kufřík s tagem z letadla. Že je dayak poznáváme podle tetování vykukujícího s košile a neskutečně vytahaných uší. No jo, civilizace už dorazila i mezi dayaky. Kapit je pro nás zklamáním. Vidíme ještě pár moderních dayků, vidíme po okolí i novodobé longhousy. Trávíme zde jeden den a vracíme se zpět. Až o hodně později se dozvídáme, že jsme udělali chybu. Měli jsme ještě jeden den pokračovat lodí do ještě vzdálenějšího města Belaga, který je prý více tradiční. Tak alespoň máme informaci pro příště.

Dojíždíme do Kuchingu, největšího a hlavního města Sarawaku. Příjemné město se zbytky holandské koloniální architektury. Je zde taká výborné muzeum Sarawaku, kde se dozvídáme spoustu zajímavých informací z historie osidlování Bornea, informace o etnických kmenech apod. Z Kuchingu vyrážíme na dva výlety. Jedním z nich je návštěva blízkého národního parku Bako. Tak tohle je moc příjemný výlet. Nádherná příroda, spousta různých zvířat (zajímavostí jsou nosaté opice Proboskas, které se vyskytují jenom na Borneu), připravené cesty na chození. Lze jen doporučit. Dalším výletem je návštěva kulturní show v blízkém skanzenu. Zde se konečně, sice trochu uměle, seznamuje se všemi etnickými skupinami, které na Borneu jsou a navštěvujeme různé longhousy.

Pevninská Malajsie

Vracíme se z Bornea zpátky na Malajskou pevninu a hned frčíme do Melaky. Nejstarší evropské osídlení na území Malajsie. Spousta holandské architektury, která je výborně upravena udržována. Celé okolí radnice vypadá jak návštěva nějakého holandského města. Zbytky starého kostela s hroby misionářů až z 17 století.

Naproti tomu je ultramoderní Kuala Lumpur. Čisté výstavní město. Na první pohled žádné šílené zácpy jako v Bangkoku. Na druhou stranu žádná velká historie. Navštěvujeme nádraží, které bylo vystaveno na začátku století ve stylu mughalské architektury. Z dálky to vypadá jak nějaká mešita a ne vlakáč. A samozřejmě "Petronas Twin Towers". Nejvyšší (na jak dlouho?) budovy světa. Vypadají impozantně. Navštěvujeme je jak ve dne tak i v noci, kdy vypadají opravdu futuristicky.

Poslední naší malajskou zastávkou je Penang - ostrov na severu Malajsie, kde pro změnu byli Britové. Úzké uličky se starými britskými domy, radnice, legrační "clock tower" (mimochodem, spousta těchto hodinových věží je i v Myanmaru, který byl také britskou kolonií - to by mne zajímalo, zda je to náhoda či ne). Nyní je zde silně zastoupena indické populace, takže kromě čínských chrámů zde vidíme i hinduistické. A pak je zde spousta restaurací s indickým jídlem. Poslední večer v Malajsii a ráno už frčíme dále na sever do Thajska.