Asmat.cz » Cestopisy » Kambodža » Kambodža (1999)

Kambodža (1999)

Lidé na kambodžské hranici jsou neskutečně příjemní. Oproti formálním Vietnamců je to příjemná změna. Zajímavé je, že zde vidíme druhou ženu ve státní službě - imigrační pracovnice. První byla konzulka na velvyslanectví v Hanoi. Jinak Kambodžané se, podle mého názoru, dost vizuálně odlišují od ostatních okolních národů. Až mi přijde, že vypadají málo asijsky. Trochu mám obavy, jak je to zde s bezpečností - nikdy nevím, nakolik jsou zkazky o současné aktivitě Rudých kmérů pravdivé a nakolik přibarvené. Ale podle počtu turistů, kteří sem s námi směřují, to nemůže být tak zlé.

Phnom Penh

Do večera bez problémů dorážíme do Phnom Penhu. Druhý den vyrážíme na procházku. Na první pohled jsme hodně překvapeni. Jedná se o opravdové město. Široké bulváry s domy po francouzích, luxusní reprezentativní obchody se zbožím cizích značek, drahá auta. Na to, že se jedná o druhou nejchudší zemi v oblasti (hned po Laosu), fakt překvápko. Na druhou stranu zase takové překvapení to není. Je vidět, že zde byly sbory UN - nic nevyřešily, ale jedno dokázali naprosto přesvědčivě. Kompletně zničit přirozené ceny svým nekontrolovaných dostatkem USD a ochotností s nimi bezmezně platit Kambodžanům. Kambodža se tím stala drahou zemí. A když jste bílej, tak to platí dvojnásob. Za většinu věcí zde platíte přímo v USD, což není zrovna výhodné (s touto neblahou praktikou jsme se setkali již ve Vietnamu, ale přece jenom v trochu omezené míře). Samozřejmě můžete také platit v kambodžských rielých, je jenom otázkou, co je v dané chvíli výhodnější. Navštěvujeme několik trhů, kde zvláště tzv. Ruský trh je zajímavý. Nekonečné obchůdky s nelegálními CDčky a CD-ROM, DVD je dost překvapující. Do toho nějaké cigarety, ovoce, maso, různé turistické cetky, prostě trh jak má být. Na centrálním trhu je zase nabízen přehršel oblečení, hlavně různých triček. Nakonec si jedno kupuji s fešnou lebkou a nápisem "Cambodia - Danger. Land mines".

Odpoledne vyrážíme na prohlídku proslulé S-21 (Security Prison 21). Nenápadná budova střední školy uprostřed zástavby se stala symbolem krutosti režimu Rudých kmérů, když její původní funkce byla změněna na vězení. Vše v komplexu bylo zanecháno v původním stavu tak jak bylo S-21 nalezeno vietnamskými vojáky, kteří svrhli Pol Potův režim. Pryčny s řetězy, dobové fotografie mučených obětí, malé místnosti upravené na ještě menší, fotografie obětí, mezi kterými bylo i několik cizinců, popisy "vyslýchacích" metod. Expozici završuje mapa Kambodže sestavená z lebek obětí. Těsnou souvislost s S-21 mají i tzv. Killing fields, které jsou pár kilometrů za městem. Na tomto místě byl tábor, kde byla většina obětí vězněna a popravována a odkud byly oběti na výslechy dopravováni do S-21. Na tomto místě bylo odhaleno několik masových hrobů.

Poněkud příjemnější je návštěva královského paláce, který je hezký a rozhodně nepůsobí tak stísněným dojmem jako Bangkokský. Na druhou stranu není zase tak pompézní. Od paláce je to jenom kousek na nábřeží k řece Tonlé Sap, kde jsou pouliční stánkaři s všemi možnými dobrotami a stalé živo.

Výlet na venkov

Půjčujeme si motorku a vyrážíme se podívat na kambodžský venkov. Jedeme na sever směr Udong, kde je v kopcích několik chrámů a dále až do Kompong Chhnang, kde začíná jezero Tonlé Sap. Je to příjemná změna navštívit tato provinční města. Je tu totiž úplně jiná atmosféra než v Phnom Penhu. Lidé jsou tu podstatně příjemnější, nevidí v nás jenom chodící peněženky. Snažíme se s nimi celkem komunikovat a je to fajn. Nemáme moc času, přece jenom Kompong Chhnang je 90 km od Phnom Penhu a ještě se chceme do večera vrátit. Při cestě zpět lehce navštěvujeme chrámy v Udongu a než se rozkoukáme jsme zpět v Phnom Penhu.

Autem do Siem Reapu

Vypadá to, že bezpečnostní situace je již v normálu a tak volíme přejezd do Siem Reapu autem, který je levnější než rychlolodí přes jezero Tonlé Sap. Vzhledem k stavu silnic se zde jako dopravní prostředky používají terénní minináklaďáčky značky Toyota. Podle polohy volantu je jasné, že jsou původem z Thajska. Do kabiny se k řidičovi vejde ještě dalších 6 lidí. 2 na sedačku spolujezdce a 4 na zadní sedadlo, které podle mne výrobce projektoval na odkládání věcí a ne na přepravu lidí. Na korbě jedou další lidé. Takže vyrážíme. Řidič to kalí jako blázen. Občas jede napůl mimo silnici, kde je vyježděný pruh, díra nedíra, plyn sešlápnutý až na podlahu. Vůbec nebere ohled na cestující. 80 km v hodině není žádná vyjímka. Když vidím stav silnice tak nechápu, že to auto ještě jede a že ti lidé na korbě ještě žijí. Ještě že jedu v kabině - sice na zadní pidi sedačce, ale alespoň nemám strach, že vypadnu. To ještě netuším, co mne čeká. Auto najednou škytne, poskočí a nejde. Stojíme někde v polích, nikde nikdo, do cíle cesty tak ještě aspoň 60 kiláků, možná víc. Řidič s pomocníkem chvíli pobíhají kolem auta, pak se smějí a vypadne z nich jediná věta "Sorry, no petrol.". No tak to je výborný. Ale je to vůbec nevzrušuje, smějí a jsou úplně v pohodě včetně místňáků. Za chvíli nás dojíždí další Toyota, ukazuje se, že se jedná o stejnou firmu a tak přestupujeme. Bohužel kabina je plná, tak jedeme na korbě. Je to fakt hardcore. Sedím na konci korby v rohu na ocelové hraně asi 1 centimetr široký a vlaju tam jak nudle v bandě. Řidič je terorista, pálí to co to jde. Cesta je pěkně prašná, za námi je slušný prachový vír. Za chvíli jsem celý červený od prachu. Držím se co to jde a modlím se, abych se udržel a aby to utrpení už skončilo. Nechápu místňáky. V klidu sedí na hraně jako já, de facto se nedrží, povídají si a jsou naprosto spokojení. Asi po hodině a půl dojíždíme do Siem Reapu. Zničeně padám z Toyoty a plahočím se do hotelu. Po zbytek nemůžu sedět na zadku, jak ho mám "namasírovanej" z cesty na korbě. To byla cesta.

Mystický Angkor Wat

Ale ta cesta stála za to. Chrámy Angkoru jsou prostě pohádkový. Ať už samotný Angkor Wat, či bývalé královské město Angkor Thom s chrámem Bayon (to je ten chrám se smějícími se tvářemi) či legendární Ta Prohm ponechán zarostlý v džungli. Trávíme zde celkem tři dny rozjímáním po chrámek. Vyrážím i do vzdálenějších míst. Navštěvuji hinduistický chrám Banteay Srei, který je hezky zdoben a zachován. A také nejstarší málo navštěvované chrámy z tzv. skupiny Roluos. Tato oblast má jedinou nevýhodu a tou je velký počet cizinců a díky tomu relativně vysoké ceny. Jenom vstup do komplexu Angkorských chrámů stojí minimálně 20 USD (přesně řečeno vstupenka na 1 den=20 USD, na 3 dny=40 USD, na 7 dní=60 USD).

Cesta do Thajska

Ze Siem Reapu odjíždíme na Thajskou hranici. Projíždíme oblastí, která byla nejdéle pod kontrolou Rudých kmérů. Zdejší hraniční přechod je pro cizince otevřen teprve něco přes rok. Silnice je naprosto šílená. Je to nepřetržitá posloupnost děr a výmolů. Naprosto normální jsou i díry o hloubce kolem metru. Tahle cesta je sjízdná jen pro náklaďáky Kamaz, kteří jsou zde populární díky své odolnosti, a pro terénní Toyoty. Cesta neubíhá, jedeme pomalu, řidič kličkuje co to jde. Kapitolou samu pro sebe jsou spadlé mosty. U nich se srotí půlka vesnice, položí přes vzniklou díru dvě prkna a navigují dotyčného řidiče přesně na ty dvě klády, které nyní tvoří "nový" most. Zadarmo to samozřejmě není. Když nezaplatíte mýtné, tak klády sundají a neprojedete. Zřejmě je to lepší než práce na poli. Až se podaří Kambodžanům tuto silnici opravit, tak se Angkorské chrámy stanou ještě dostupnější a ještě navštěvovanější turistickou atrakcí. Však také cestou vidíme snahy o opravu totálně zdevastované cesty. Vzdálenost na hranici, což je něco přes 100 km jedeme více než 5 hodin (a to ještě měníme v Sisophonu auto). Přechod přes hranici je bezproblémový, takže se po více než dvou měsících vracíme do Thajska. Z pohraničního města Aranyaprathet odjíždíme autobusem do Bangkoku, kam v noci bez problémů dorážíme.