Asmat.cz » Cestopisy » Senegal » Senegal (2005)

Senegal (2005)

Hlavní město Dakar

Návštěva Senegalu byla krátká. Senegal byl pro nás tranzitním místem pro delší cestu do Mali. Letenka do Mali stála skoro 40 tisíc, kdežto do Senegalu jen 20. A tak jedné červencové noci letadlo začíná pomalu klesat a pode mnou se objevují světla, která představují Dakar. Vystupuji z letadla do autobus a i přesto, že je několik hodin po půlnoci, je vedro a neskutečný vlhko. Letiště je malý a takový nijaký. Toto že je nejpoužívanější brána do Západní Afriky? Tomu se mi nechce ani věřit. Imigrační kontrola probíhá celkem rychle, sice úředníci chvíli zkoumají mé vízum vydané na Francouzské ambasádě, ale vše je nakonec OK. Jsem venku a přemýšlím co dál. Do tmy velkoměsta se mi moc nechce a tak se rozhoduji na letišti počkat zbývajících pár hodin a jet až po rozbřesku. Měním peníze u veksláků, inzerované směnárny nefungují. Čekárna také nikde, tak sedím v hale na batohu a pozoruji život kolem sebe. Celkem to ubíhá a někdy po 6 vyrážím shánět taxi. Následuje klasické dohadování o ceně, v příletové hale je uveden ceník, o kterém taxikáři tvrdí, že je starý. Nenechávám se odbýt a trvám na uvedených 3000 CFA. Nakonec se jeden taxikář za halasného brblání uvolí jet a tak odjíždíme směr Dakar. Silnice z letiště je široká dálnice a tak ujet 14 kilometrů do centra trvá jen chvíli. Město pomalu vstává, starými autobusy se sjíždění lidé z příměstských oblastí, ale provoz je stále hodně omezený. Dakar má jednu nevýhodou a tou je malá nabídka levného ubytování. Najít mnou vyhlídnutý hotel řidiči chvíli trvá a jeho kličkování ulicemi s červenými lucerničkami mě poněkud znervózňuje. Co si myslet o hotelu dodnes nevím, osazenstvem mi skoro přijde jako příležitostná hodinovka, ale je čistej a v dobré lokalitě, tak ho beru (malá poznámka na okraj - člověk není nikdy dost předvídavej, až v poledne se dozvídám dozvídám se, že za pokoj se platí od 12 do 12, takže i za ranní pobyt do oběda musím zaplatit, jak bych tam byl celou noc... ani sebedelší diskuse nepomohla...). Chvíle odpočinku a vzhůru do víru velkoměsta. Času není moc, musím na Malijskou ambasádu zařídit si vízum. Mám jen matnou představu, kde ambasáda je, detailní mapu této oblasti nemám a tak volím cestu taxíkem. Taxikář trochu bloudí, ale nakonec ambasádu nachází. Je ještě brzo a tak posedávám před vchodem, než budu vpuštěn dovnitř. Zde probíhá vše bez problémů. Vyplním formuláře, odevzdám fotku a pas a ještě smlouvám s paní konzulkou, že vízum budu mít už zítra odpoledne. Slibuje že se pokusí. Tak rozradostněn se vracím do centra. Nechám se odvést přímo do centra - na náměstí Nezávislosti. Jedná se přímo o srdce města, které opravdu žije. Ještě společně se sousední ulici Pompidu. Pouliční prodavači, mumraj lidí, šílený provoz, troubení, hluk. Africký temperament na plné obrátky. Pozoruji okolní lidi, je zde vidět neskutečný etnický mix. Každý druhý černoch musí být původem z jiné země či jiného etnika. Je to jak vidět celou Západní Afriku na jednom místě.

Další den se zase procházím po centru města a po obědě vyrážím pěšky k Malijské ambasádě. Cestu tuším, je třeba jít pořád podél moře směrem na sever dokud neuvidím. Vždyť je to vila hned vedle hlavní silnice vinoucí se podél mořského pobřeží. Klasická automobilová zácpa, chvíli jdu dokonce rychleji než popojíždějící auta. Parné polední slunce, ale od moře příjemně fouká, tak se nakonec jde celkem dobře. Pobřeží je hezké, určitě by zde byly i hezké pláže, ale to by z nich místní nesměli udělat smetiště. Takhle je lepší se jim obloukem vyhnout. Cestou potkávám čtvrť, kde místní vyrábějí dřevěné suvenýry. Vlastně nejenom suvenýry, ale různé zboží vyřezávané ze dřeva. Mnoho dílen, kde i teď v poledne pracuje spousta místních. O kus dál míjím "stanoviště" rybářů. Posedávají na břehu, kde mají vytaháno spoustu malých dřevěných člunů. Život tu určitě nemají snadný. Pokračuj stále dál až k ambasádě, kde získávám pas s kýženým vízem. Zpátky frčím taxíkem rovnou do Národního muzea. Přízemí dominuje příjemná expozice věnující se etnikům Západní Afriky. V patře je expozice zaměřená na dobu kolonizace a obchodu s otroky. Pěšky pak procházím okolo velké křesťanské katedrály (v Senegalu se většina obyvatelů hlásí k islámu) až na oblíbené náměstí Nezávislosti, kde okukuji několik zajímavých budov postavených v koloniálním stylu - konkrétně Chambre of Commerce, Gouvernace a radnici. Pomalu se stmívá a tak se přesunuji do hotelu.

Podél řeky Senegal - Podor

Ráno je budíček lehce po 6 a chystám se na další cestu. Potřebuji se dostat po zemi do Mali a mám celkem š možnosti. Přímo vlakem Dakar-Bamako. To mi přijde dost dlouhý a časově náročný a navíc by možná stačil úsek na straně Mali z Kayes do Bamaka, tak tuto variantu zavrhuji. Druhá varianta je přímo po silnici přes město Tambacounda. Alternativní cesta a třetí varianta je po zemi severem podél řeky Senegal. Přesně tak, jak francouzští kolonizátoři postupovali do nitra Afriky. Tato cesta mi přijde nejzajímavější, i když asi o den delší než nejkratší cesta přes Tambacounda. Nemám moc času a tak si musím rozmyslet, kde všude se po cestě zastavím. Logická by byla zastávka v St-Louis, nejstarším městě v Senegalu. Ale to je moc blízko u Dakaru a s ohledem na čas se pokusím ještě dnes dojet dále. Vybírám město Podor - jedno ze starých obchodních míst navíc se starou francouzskou pevností a lyceem.

Přijíždím na autobusák a nastávají problémy. Autobusy už prý odjely (jestli tady vůbec jezdí), zbývá jet jen sdíleným taxíkem, zde nazývaným taxi-brousse. To mi nevadí, jediný problém je, že se musí sejít 7 lidí. To je kapacita vozidla. Končím u prázdného vozidla a přemýšlím, kdy se asi pojede. Než se sejde 7 lidí, to taky může být půl dne. Sice bych mohl zaplatit sedm míst a jet hned, ale to se mi nechce. Po chvilince nás je pět, ale v tomto počtu čekáme několik hodin. Už nás to přestává bavit a tak se rozhodujeme zbývající dvě místa doplatit. Naštěstí na poslední chvíli přichází ještě jeden člověk a tak platíme jen jedno místo navíc a jede se. Zácpa okolo Dakaru je značná, ale pak je silnice úplně prázdná. Cesta rychle ubíhá, řidič jede docela rychle. V pozdním odpoledni odbočujeme z hlavní silnice a sjíždíme na poslední kilometry k Podoru. Dříve významné obchodní místo, dnes ospalé městečko. Na hlavní silnici vinoucí se městem stojí spousta domů v typické koloniální architektuře, nebo-li ještě z dob Francouzů. Sice jsou trochu zaprášené, ale stále pěkné. Silnice končí u lycea, které zde také bylo postavenou Francouzi - a překvapivě stále funguje v původních budovách. potkávám pár studentů ale ti si mě moc nevšímají. Pokračuji ještě kus dál do místa, kde stojí zbytky francouzské pevnosti. Je na ní sice vidět už zub času, ale přesto vypadá pořád dobře. Mohutné opevnění, administrativní budova, člověk si udělá dobrý obrázek o tom, jak pevnost vypadala a fungovala. Uvnitř probíhá její rekonstrukce a tak je možná, že se časem objeví ve své plné kráse. Odcházím na nábřeží, kde byl v minulosti důležitý říční přístav. Dnes už jeho bývalou slávu mnoho věcí nepřipomíná. Snad jen zpevněné nábřeží a koloniální domy, které nábřeží lemují. I na řece je klid. Občas nějaký rybář a nebo přívoz spojující Senegal s Mauretánií - řeka zde totiž tvoří hranici. Prostě pohodový venkovský klid.

Podél řeky Senegal - Matam a Bakel

Další den pokračují dále na východ. Prvním cílem je město Matam. Místo, které opětně bylo významných obchodním a pevnostním městem za doby kolonizace, Dnes je ale vše jinak. Město pomalu upadá a veškerý obchod se přesouvá do města ležícího na hlavní silnici. To má z hlediska obchodu lepší pozici, alespoň to tvrdí místní lidé. Po Francouzích už toho také moc nezůstalo, spíše se dá říct, že nic. Hledaná pevnost určitě ne, jen pár domů a zpevněné nábřeží. A tak se zde nezdržují a pokračuji dále do města Bakel.

Asi nejrušnější a nejživější místo z celé trasy. Oficielní přechod do Mauretánie, jedna loď s pasažéry či zbožím proudí z břehu na břeh, je vidět, že obchod zde kvete. Imigrační policie mě kontroluje, neboť si myslí, že chci odjet do Mauretánie. Nakonec se vše vysvětluje a mají radost, že v Senegalu zůstávám a že se mi zde líbí. Procházím městě a mířím k pevnosti, které stojí na srázu nad městem a řekou. Je krásně zachovalá, bodeť by ne, když tam je policejní prefektura. Oficielně se tam nesmí, ale využívám toho, že jsem cizinec a turista a tak mě dovolí si pevnost prohlídnout. Obranné valy, historická děla, opravené budovy a hlavně krásný výhled na řeku. Příjemná návštěva.

Po měsíci opět Dakar

Ráno bez problémů dojíždím na hranici s Mali a Senegal opouštím. Ne ale úplně navždy. Po skoro čtyřech týdnech, kdy jsem projel celé Mali, se vracím. Přilétám s božskými Cameroon Airlines (božský protože vůbec letěli a pak dávali dva sendviče místo jednoho) z Bamaka a opětně sedám v Dakaru na letišti. Za dne letiště vypadá lépe, než v noci. Přesto pocit "západoafrického hubu" ve mě nevyvolává - zřejmě mám z Evropy již trochu jiné představy o velikosti letišť. Následuje opětná hádka s taxíkáři o ceně odvozu do města a opětně nesmlouvavě trvám na 3000 CFA - přesně tak, jak je napsáno v příletové hale. Měním hotel, ale můj vytipovaný levný hotýlek je plný. Smůla a večer na krku. Co s tím? Naštěstí za rohem je ještě jeden hotel, sice o dost dražší, ale nemám alternativu. Poslední den se rozhoduji opustit hektický Dakar a jet se podívat na klidný ostrov Ile Gorée. Cesta je jednoduchá, každou hodinu jezdi mezi Dakarem a ostrovem trajekt. Cesta trvá chvíli, kolem 30 minut, takže už někdy před polednem jsem na ostrově. Díky nepřítomnosti automobilů a malého počtu obyvatel je zde naprostý klid. Na malé pláži se koupou jak turisté, tak i místní a užívají si odpočinku a klidu. Ostrov má bohatou historii, bylo zde jedno z prvních obydlených míst Evropany a následně i významné obchodní centrum. Většina obyvatel stále žije v původních koloniálních budovách, které jsou pěkně zachovalé. Na kopci je moderní opevnění z druhé světové války a navíc ještě pěkný pohled na Dakar, který je co by kamenem dohodil - jen přeplavat mořskou úžinu. Mnoho lidí navštěvuje známý dům Maison des Esclaves. Dům, kde měl žít v minulosti obchodník s otroky. Nejenom žít, ale ve spodním patře byly kopky, kde otroci čekali na transport do Ameriky. Opravdu depresivní místo, které ještě umocňuje expozice dokumentující obchod s otroky v Africe.

Čas utíká a tak se i já musím vrátit zpět do Dakaru. Cesta zpět je naprosto stejná, ferry a za chvíli jsme zpět v mumraji velkoměsta. Zde si "užívám" s nějakými cvoky (a nebo pouličními zloději, to spíš), kteří mě obklopují s úmyslem prodat nějaké suvenýry, ale de facto žádné nemají. Snaží se mě akorát rozptýlit poskakováním okolo mě. Nemám z nich vůbec dobrý pocit. Když mě jeden z nich chytí za kalhoty nad kolenem a vteřinu drží v sevření, tak už jsem dost nervózní. Ječím na něj, ale tváří se jakoby nic, vždyť je přeci můj kamarád, alespoň to mi permanentně tvrdí. Nechtějí ode mě odejít a tak po několika minutách zoufalství odbočují do zalidněnější ulice a oni odcházejí. Pěkně se mi ulevilo. A když mi navíc přišlo, že jsem o nic nepřišel a nic mi nechybí, uklidnil jsem se úplně. Blížil se večer a byl čas odejet na letiště. Ve smlouvání taxíku jsem tentokrát nebyl úspěšný, taxikář se zasekl na 3500 CFA, tak jsem nakonec rezignoval a vzal i tuto o 500 CFA vyšší cenu. Na letišti je zmatek, jsem zde brzo a tak mě do odletové haly zatím nepouštějí (jako všude v Africe). Čekárna je kde? Samozřejmě nikde... Tak jdu do restaurace na limču a čekám až bude čas. V mezičase měním u pokoutných směnárníků zbylé CFA zpět na EURa. To je v podstatě poslední "dobrodružství", které jsem v Senegalu zažil. Pak už jen následoval let a domov.