Asmat.cz » Cestopisy » Indonésie » Irian Jaya (2001)

Irian Jaya (2001)

Letíme na Irian

To byla noc. Horší jsem už dlouho nezažili. Sice se nám chtělo večer spát, ale jakmile jsme ulehli, spustilo karaoke. Neskutečný řev, při kterém se nedalo spát. Trvalo to snad celou noc. A když jsme konečně usnuli, tak zase komáři. Sice ne moc, ale o to vytrvalejší. Teď už je skoro poledne, konečně máme pocit, že jsem si trochu po dlouhém letu z Evropy odpočinuli, abychom byli schopni vstát a vyrazit do města zařizovat potřebné věci. Jsme totiž v Jakartě a rádi bychom letěli na indonéskou část ostrova Nová Guinea, která se nyní oficiálně nazývá Papua a nebo postaru Irian Jaya, a musíme proto zařídit spoustu věcí. První z nich je letenka. S tou to nakonec nebyl problém, v jedné malé cestovce přímo na Jalan Jaksa, kde bydlíme, ji za standardní cenu získáváme. Cena je sice standardní, ale přesto nic moc. Jednosměrná letenka Jakarta-Jayapura přijde na 250 USD. Letecká společnost nehraje roli. Jak Garuda tak Merpati mají stejnou cenu. Naše letenka je na noční let s Garudou. Ještě zbývá vyměnit peníze, protože v Jakartě a na Bali mají nejlepší kurz. Končíme v BII bance na hlavní třídě Jalan Thamrin a měníme doláče na indonéské rupie. Z banky odcházíme jako milionáři (v té době byl kurz 1 USD=11.000 Rp). Tak a teď rychle na letiště, ať stihneme let na Irian. Cesta tam přeci jenom chvíli trvá. Letadlo vylétá kolem 21 hodiny a Garuda překvapuje kvalitním servisem - na každou zastávku jedno jídlo. Let má totiž dvě zastávky - v Makassaru a poté už na Irianu na ostrově Biak.

Do Wameny cargem

Nastává ráno a po Biaku se blížíme již k hlavnímu ostrovu Irianu. Vidíme mohutné a velmi špičaté hory. Objevuje se slunce. Než se nadějeme, přistáváme na letišti Sentani, které je 35 km vzdálené od největšího správního města Irian Jaya s názvem Jayapura. Po chvíli vycházíme z letiště a ubytováváme se v hotýlku. Ceny tu nejsou nic moc, protože tu není žádná pořádná konkurence, tak se tu za vše platí více než např. na Jávě. Samotné pobřeží Irianu moc zajímavé není, nejzajímavější je vnitrozemí, které je plné domorodých kmenů, které žijí z našeho pohledu na primitivní úrovní. Občas se říká, že žijí na úrovni doby kamenné. No rozhodně stojí za návštěvu, proto zde také jsme. K tomu je třeba připočíst nezničenou přírodu a deštný prales. Výchozím bodem bývá městečko Wamena, které leží ve středu Baliemského údolí. Musíme se tam ale dostat. Jediná možnost je letecky. Dá se letět buď s Merpati, kteří tam jako jediní provozují regulérní leteckou linku, nebo se společností Trigana či Manunggal dopravující tam kargo, mají-li ovšem volno, a nebo s misionáři, máte-li správné kontakty a dostatek peněz. I když se tam dostanete, tak musíte mít povolení ke vstupu do této oblasti. Indonéská vláda totiž kontroluje pohyb cizinců v této oblasti. Nám se daří vše získat za jeden den a to jen díky tomu, že jsme se dohodli s jedním místňákem z hotelu, že nám to za určitý poplatek zařídí. Takže již druhý den máme potřebné povolení "surat jalan" (doslovný překlad je povolení chodit) a rezervované místo v letadlu s kargem společnosti Manunggal - dnes prý jiná možnost nebyla - Merpati neletí a Trigana vozí benzín, takže nemůže přibrat lidi. Nám je to nakonec jedno, kolem 15 hodiny jsme se konečně dočkali a docházíme po letištní ploše k relativně velkému nákladnímu letadlu. Motory jsou již nahozený, vrtule se řádně točí, tak jakmile usedáme na látkové sedačky po straně nákladu, startujeme. Je to zvláštní pocit letět takovýmto letadlem. Okýnka vysoko, kterými není vidět. A ještě navíc přesně takovéto letadlo jsme viděli na letišti v Sentani havarované kus od startovací dráhy. Doufáme, že pilot bude mít dnes lepší den. Po asi tak 45 minutách letu pomalu dosedáme ve Wameně. Mají tu již i asfaltovou přistávací dráhu, takže to nebyl žádný problém. Letadlo ještě pomalu roluje po dráze a zadní část trupu na vykládání nákladu se již sklápí. Je vidět spousta místňáků, kteří běží k letadlu a chtějí vykládat náklad. Po chvíli vystupujeme i my. Čeká tu několik "turistických průvodců", jestli se tak dají oni místňáci nazvat. Jednoho máme doporučeného a tak s ním odcházíme do hotelu, kde se chceme dohodnout, co podnikneme.

Co se tu vlastně dá dělat

Zpětně musím přiznat, že jsme se dorazili cekem nepřipraveni. Sice jsme si přečetli co se o Baliem Valley píše v našem oblíbeném průvodci Lonely Planet, ale ono toho není mnoho. Z toho se nedá příliš poznat, které oblasti jsou zajímavější a které za moc nestojí. Pořádná mapa de facto neexistuje. Máte-li štěstí, seženete ve Wameně kreslenou orientační mapu Baliemského údolí a okolí. A navíc - údolí se neskutečně rychle mění. Jak díky přistěhovalcům z jiných indonéských ostrovů, tak díky misionářům. Jeden rok zde může pro původní obyvatele znamenat klidně století. Tak se dohadujeme, že týden se budeme pohybovat v jižní části Baliemského údolí a druhý týden v severní části. Za těch 14 dní se určitě dalo vidět více - jak jsem již psal, Baliemské údolí je nyní již "hodně" civilizované - stále zde najdete domorodce žijící tradičním způsobem, ale již nejsou ve všech vesnicích a pak již ví, kdo a co je to turista, takže se dožadují nějakých "dárků" a prostě jsou občas trochu vlezlý. Přesto jsem s návštěvou Baliemského údolí navýsost spokojen. Bylo to něco úžasného. Vnitrozemí Irianu je obydleni mnoho kmeny. V Baliemském údolí žijí převážně kmeny Dani, severně kmeny Lani, na východ v horách Jayawijaya žijí Yali. Půjdete-li podél toku řeky Baliem a sejdete z hor do nížin, dostanete se ke kmenům Citak Mitak, východně od nich žijí obávaní stromoví lidé Korowai a Kombai a v bažinách severně od pobřežní vesnice Agats žijí obávaní Asmati. Popis není samozřejmě úplný a i lokace nejsou úplně přesné. Ale je z toho vidět pestrost jakou Irian nabízí. Nejenom, že zde žije spousta různých kmenů, mají i vzájemně odlišné jazyky, zvyky. Irian Jaya je prostě úžasně rozmanitá. Ve vnitrozemí jsou hory, které dosahují výšek přes 4000 mestrů, kdežto jižní část rovina pokryta bažinami.

Domorodci z kmene Dani

Po dohodě s naším průvodcem jsme tedy vyráželi na trek jenom po Baliemském údolí, kde žijí de facto pouze Dani. Muži jsou tradičně oblečeni pouze do koteky (jedná se o tykev lahvovníku, kterou nosí nasazenou na přirození a mají ji k tělu přichycenu orchidejovým vláknem). Zdobí se různými čelenkami, někdy i čepičkami, opět upletených z orchidejovým vláken. Ženy nosí tradičně pouze sukni a pletenou tašku zavěšenou na hlavě, v které nosí vše co je potřeba - od dětí přes sladké brambory až po malá selata. Můžete hádat, z čeho je upletena tato tradiční síťovka - no přece z orchidejovým vláken.

Nejdřív jdeme na jih

První noc přespáváme ve Wameně a druhý den ráno vyrážíme. Už je zde i postaveno několik silnic, tak jednu z nich využíváme a odjíždíme ráno směrem na jih k vesnici Kurima. Silnice končí u nějakého sesuvu půdy a tak pomalu vyrážíme pěšky. Začíná svítit slunce, ranní chladno zmizelo a nám se příjemně vykračuje. Cestička vypadá příjemně, tak se i dobře jde. Koukáme kolem sebe a zjišťujeme, že většina centrálního údolí je již celkem odlesněná. Moc zbytků pralesa tu vidět není. Proto se nám i jednoduše jde. Žádné vlhko, žádné bahno, žádné kořeny či spadlé stromy nám neleží přes cestu. Zase je tady o to víc sesuvů z důvodů eroze. Cestou se musíme zastavit na policejní stanici a předložit své povolení. Papuánský policista ho orazítkuje, zapíše si nás do knih a můžeme pokračovat dále. Cesta chvíli stoupá, chvíli klesá, prostě jako v horách. Tak to tady je pořád. Zastavujeme u potoka a děláme si oběd. Potkáváme starou babičku, která nemá prsty na jedné ruce. To je jeden z místních zvyků - za každého zemřelého příbuzného si musí žena useknout jeden až dva články prstů na ruce. Ušetřen bývá jen palec. Tak teď potkáváme jednu babičku, která je svědkem toho zvyku. Pokračujeme až do odpoledne, kdy docházíme do vesnice, kde budeme přespávat. Většinou přespáváme ve vesnici u starosty nebo u učitele, kteří mají většinou dřevěné domy. Není to tak autentické, jako spát s Danii v jejich chýši, ale zase nechytíme blechy, jak nás varuje průvodce. A neudusíme se kouřem, poněvadž v chýši se celou noc topí. Domorodci se ničím nepřikrývají, prostě si lehnou na slámu, kterou mají chýši vystlanou a usnou. Chýše jsou rozdělené. Je chýše pro muže, kde se scházejí a spí muži z vesnice, a chýše pro ženy, kde bydlí ženy s dětmi a občas i nějaká zvířata. Někdy staví ještě extra chýši na vaření. Pozorujeme zatím okolí vesnice, je pěkně upravená, mají tu i záhonky s květinami! Vedle jsou políčka, kde pozorujeme muže v tradičním oblečku - tedy nahatého jen s kotekou - jak pracuje na políčku se sladkými bramborami. Celkem pohoda. Přespáváme ve starostově domě, který dynamicky mění část domečku na hotel. Ráno se nám snaží místňáci prodat nějaké suvenýry, ale neúspěšně. Na ty je času dost.

S focením to není jednoduché. Lidé se tu nechtějí nechat fotit. Cigarety za focení už také nechtějí, znají už cenu peněz. Tak zatím nefotíme. Říkáme si, že je zatím čas. Máme před sebou ještě skoro celé dva týdny. Pomalu tedy vyrážíme dál. Procházíme různými vesničkami. Některé jsou více civilizované, většinou tam, kde je kostel, některé jsou úplně přirozené. Kamenné ochranné zdi před prasaty, kulaté chýše, před kterými se vyhřívají muži. Míjíme ženu, která něco pere v potoce a na krku má na ozdobu zip. Jak je všechno relativní. Šplháme na vrchol hřebene nad řekou Baliem. Průvodci a nosiči, které máme, se zastavují a dávající si cigaretu. Je tu úžasný výhled. Sedíme a kocháme se. Oni z ničeho nic začali zpívat. Úžasně několikahlasně. Sedíme a ani se nehýbáme. Krása krajiny a jejich zpěv je jak kouslo. Jsme rádi, že jsem se sem dostali. Ale je čas pomalu vyrazit. Ještě nám ukazují na druhou stranu hřebene - tak tam asi tak za tři dny půjdeme, smějí se. Vyrážíme pro změnu dolů. Dost dlouho klesáme. Míjíme děti, vyjímečně dospělé. Kopce tu jsou pěkné krpály, to zase jo. Jsou pěkně strmý. Ale je sucho, takže se jde dobře. Někdy k odpoledni docházíme do větší vesnice Wamerek, kde dnes přespíme. Pozoruji naprosto nechápavě, jak většina mužské populace vesnice hraje fotbal. Rozhodčí má dres a píšťalku. Tak to jsem nečekal. Docela se u toho baví.

Ráno zase pokračujeme. Jak jinak. Zase klesáme. Až k řece Baliem, kde je vládní most - jediný most přes řeku Baliem v této oblasti. Že je vládni se pozná tak, že je z betonu a ocelových lan. Žádné liány a ratan, jak používají domorodci. Řeka je to dost prudká a divoká, údolí, kterým zde nyní teče, je dost sevřené, skoro až do soutěsky, není vůbec tak široké jako u Wameny. Za řekou šplháme do kopce - až na hřeben kolem spousty políček se sladkými bramborami. Je to úžasné jak ve skoro strmých svazích umí Daniové udělat terasovitá políčka - pomocné zdi dělají z kamenů. Šplháme většinu dne až do vesnice Wesagalep. Tady přespáváme.

Dnes jdeme do další vesnice dále na hřebenu. Od průvodce se dozvídáme, že obě vesnice, jak ta, do které jdeme, tak ta, kde jsme spali, jsou v nepřátelském vztahu. Ale pro nás to nic neznamená, směje se našim vyvaleným pohledům. A tak šlapeme. Dostáváme se do bočního údolí, které není obdělané a je zde zbytek pralesa. Cesta je hned jiná. Je tu větší vlhko a také trochu bahno, ale je to pořád naprostá nádhera. Většinu dne svítí slunce, je teplo, neprší, na počasí máme zatím naprosté štěstí. Pomalu přicházíme k vesnici - z dálky je vidět, že se ve vesnici něco děje. Skoro všichni jsou shromážděni kolem dvou chýší. Průvodce viditelně znejistí a cestou se vyptává, co se děje. Ale nic neříká, jdeme dále. Ve vesnici okamžitě mizíme v jednom domečku a děláme, jako bychom tu nebyli. Vykukujeme ven a pozorujeme úžasně nazdobené muže, jak sedí kolem oněch dvou chýší a o něčem rokují. Občas někdo přijde, občas někdo odejde. Najednou je slyšet křik nějaké ženy a kvikot prasete. Všichni se zvedají a chvílí se o něčem dohadují a pak se rozcházejí. Nebaví nás to. Netušíme co se děje a tak se pokoušíme něco zjistit. Nakonec se průvodce vyptává a zjistil, že muži vesnice museli řešit problém, že jeden muž si začal se dvěma ženami najednou a když se nemohl rozhodnout, se kterou z nich bude, tak utekl pryč z vesnice. A obě ženy si na něj dělají nárok. Jak ale muži rozhodli, to již průvodce nevěděl a my to do dnes také nevíme. V pohodě jsme přespali, ale před večeří jsme ještě shlédli menší volejbalový zápas - volejbalová síť, míč a pravidla jsou další misionářský dar. Přál bych vám vidět muže jen v kotece a s čelenkou na hlavě, jak hraje volejbal. Je to pohled opravdu úžasný. Na druhou stranu musím říct, že Daniové jsou pohybově a sportovně nadaní - sport, ať už fotbal nebo volejbal, jim opravdu jde.

Pak pro změnu jdeme na sever

Další dny jsme pokračovali podobně a v pohodně. Pochod, vesnička, více či méně civilizovaní lidé, úžasné přírodní scenerie a panoramata, fantastické kytky i v tom mále, co zde z pralesa zbylo. Co se týká tradičnosti lidí, tak starší generace zde žila po většinu stále tradičně. Ale mladá generace již ne. Ty byli normálně oblečení, takže nepůsobili tak exoticky, i když jinak žili jako generace starší. Pomalu jsme se dostali zpět do Wameny - nakoupili jsme nějaké jídlo na další týden a autem dojeli co to šlo nejvíce na sever - do vesnice Pyramid. Opět jsme se zde museli upsat na policejní stanici a mohli vyrazit. Krajina zde byla na první pohled jiná. Zatímco na jihu byly prudké kopce a špičaté vrcholy jak z Alp, tady byly kopečky podstatně oblejší a nižší - jak u nás např. Krkonoše. Podstatný rozdíl. I lidé zde byli jiní. De facto už jenom civilizovaní. Však jsme také v Pyramidu viděli nejvíce misionářských letadel na jednom místě! Tolik jich nebylo vidět ani ve Wameně na letišti. Pomalu razíme do bočního údolí. Lidé jsou tu milí, nevadí jim foceni, trochu se stydí, ale k domorodé exotice to má daleko. Je to příjemná procházka po kopcích. Jdeme tahle několik dní a je to pořád stejné. Tak to jih údolí je podstatně více tradiční. Po několika dnech sestupujeme do Pass Valley. Noc před tím pršelo, tak je pěkné bláto. Klouže to pěkně. Však také jedu z kopce jak na klouzačce. Udržet balanc není jednoduché. U potoka pozorujeme malé kluky, jak loví říční krevety. Do vody strčí stonek nějaké kytky a čekají, až se kreveta (nebo rak?) zakousne a pak ho rychle vytáhnou a je jejich. Jak prosté. Jdeme pomalu údolím a brzo dorazíme do vyhlášení vesnice Jiwika. Je to jedna z nejturističtějších vesnic, protože tam všichni turisté jezdí za mumií asi tak 300 let starého náčelníka. Tak jsme zvědaví, jak to tam bude vypadat. A je to příjemné překvapení. Většina místních tu žije stále domorodě (alespoň navenek to tak působí) a jsou celkem příjemní. Jsou na turisty zvyklí. Nabízejí suvenýry, pořádání slavností, tanců, prostě všeho na co si vzpomenete. Stačí jen zaplatit. Tak my si platíme ukázku mumie. Na ostatní atrakce nějak nemáme peníze (a tím pádem ani chuť). Mumie je dobrá. Představa, že ji zde udržují již 300 let, je úžasná. Mrtvý náčelník byl uložen nad ohništěm a poté vyuzen dýmem z ohně. Tak vydržel až dodnes. Dříve bývaly tyto mumie ve více vesnicích, ale působením misionářů většina z nich zmizela. Zachovaly se, co víme, jen dvě mumie - ve vesnici Jiwika a Akima. Nám mumii tady v Jiwice ukazuje náčelník jednoho z domů - říká si Mr. Jali a je s ním celkem zábava. Pořád na nás pomrkává, s mumií úžasně pózuje, je vidět, že setkání s turisty ho baví. Zve nás k sobě do domu. No domu - je to taková menší vesnice, kde žije on se svými sedmi manželkami a spoustou příbuzných. Chlubí se fotografiemi, které dostal od turistů. Ukazuje nám oštěpy, luk, šípy. Snaží se nás zlákat na oslavu, kterou by pro nás uspořádali, ale marně. Pomalu odcházíme.Druhý den se jdeme podívat ke slanému jezírku, které nad Jiwikou je. Vesničani do něho máčí banánové listy, které potom suší a pálí, čímž získávají sůl s popelem - tou poté solí své pokrmy. Takovýchto pramenů je zde na Irianu několik. Vždy patří nějaké vesnici. Lidé z ostatních vesnic musí platit mýtné, za to aby mohli tento pramen využívat.

Zpátky ve Wameně

Náš pobyt se zde pomalu chýlí ke konci. Vracíme se do Wameny. Navštěvujeme trh. Je to zajímavý kontrast civilizací. Nazí Daniové zde prodávají dřevo. Mezi nimi se pohybují oblečení Javánci, kteří sem unikli před přelidněnou Jávou. Však jejich soužití není jednoduché. Občasné nepokoje to jen potvrzují. Kupujeme si tu nějaké suvenýry - samozřejmě koteku. Poslední den ve Wameně. Čekáme na letadlo. Nakonec zase poletíme kargem. Stejně jako sem, opět se společností Manunggal. Loučíme se s průvodcem. Byli jsme s ním spokojeni. Co slíbil, to zařídil, byl na něj spoleh a to je tady asi nejdůležitější. Vnitřně bilancujeme. Jsme spokojeni. Tenhle výlet určitě stál za to. Co nás překvapilo, tak to byla rychlost civilizace. Nečekali jsme to. Jak to tu asi bude vypadat za pár let? Bude možné ještě v údolí vidět tradiční život a nebo se bude muset jít někam daleko přes hory? Tak na to odpoví jen čas.

Na pobřeží v Jayapuře

V pohodě přilétáme do Sentani. Odjíždíme do Jayapury, která je 35 km daleko a kupujeme si lístek na loď Ciremai společnosti Pelni. Za dva dny chceme odjet na Sulawesi do Manada (přesněji Bitungu, kde je přístav). Měli jsme je rezervované, tak to bylo celkem bez problémů. Sehnali jsme nejlevnější kajutu, což je tzv. třetí třída. V kajutě je šest lidí a v ceně je i jídlo. Jsme zvědavi, jaké to bude. Zbylé dva dny trávíme v Sentani u jezera v Jayapuře. Přichází chvíle odjezdu. Vyhlížíme loď, ale ta nikde není, jen přístaviště je obležené lidmi. Proboha, těch je, snad nepojedou všichni. Vždyť loď má kapacitu jen 2000 lidí. Nakonec loď s menším zpožděním přijíždí, všichni co měli jet se tam vešli a zbytek byli jen příbuzní, co dělali doprovod. Tak opouštíme Jayapuru, ale ještě ne Irian. Loď má několik zastávek (Biak, Monokwari) a poslední Irianský přístav je Sorong, kdy se tedy s Irianem loučíme naposled. Už jen zastávka v Ternante na severních Molukách a jsme na Sulawesi, kam dále na naší cestě míříme.