Po tří denní cestě z Irian Jaya dojíždíme do Bitungu na Sulawesi. Cesta na lodi KP Ciremai společnosti Pelni proběhla
celkem v pohodě. Trochu jsme se obávali nudy a mořské nemoci, ale ani jedno se nekonalo. Několik zastávek
cestu zpestřilo a cesta při pobřeží zase zabránila většímu houpání, takže nic divokého se nekonalo.
Bitung, kam jsme dojeli, je mořský přístav pro město Manado, které je centrem severní části ostrova Sulawesi.
Manado samo o sobě moc zajímavé není. Typické indonéské město, které je celkem moderní a dost se rozvíjí.
Ale v okolí je co navštěvovat. Ať už se jedná o národní parky, kde můžete vidět jedny z nejmenších primátů na světě
- tarsiery (k viděni jsou také na Filipínách), tak o úžasné moře a jeho podvodní svět, který je všude okolo Manada neskutečně
bohatý.
My volíme volbu "moře" a vyrážíme na ostrov Bunaken, který je světově vyhlášený díky blízkým korálovým útesům. Z Manada se tam jede malou lodí kolem jedné hodiny. Loď není moc plná, počasí krásné, takže plavba probíhá příjemně. Povídáme si s místními. To ještě netušíme, že z jedné spolucestující se stane naše paní domácí, která se o nás bude starat v bungalovech, kde budeme bydlet. Přijíždíme na ostrov. Následuje standardní výsadek do moře - všude je písek a suchou nohou z lodě nevystoupíte. Zde nastává nemilé (naštěstí jediné) překvapení. Vybírá se zde "turistická daň" za vstup na ostrov. Prý bude použita na ochranu a obnovu ostrova. Úplně tomu nevěříme, ale co se dá dělat. Tak platíme 75.000 Rp a vyrážíme hledat ubytování. Jedna skupina bungalovů je relativné blízko přístaviště lodí a tak tam nakonec zůstáváme. Pronajímáme si pěkný bungalow. Nejsou tu restaurace, jako všude po Indonésii a tak je cena za bungalow i s jídlem - po našem s plnou penzí. A navíc přes den je k dispozici k pití čaj, takže vše je jak má být. Vládne tu klidná a pohodová atmosféra, v naší "bungalowové" osadě jsme de facto sami. Půjčujeme si vybavení na šnorchlování a vzhůru do vody. První dojem není nic moc. Korály až ke břehu, mělká voda, žádný písek. Nakonec se dozvídáme, že o kousek dál je mezi korály udělaný průsek, kterým se dá dostat na hloubku a neodřít si břicho o korály. Vyrážíme tedy šnorchlovat a výsledek je naprosto bombastický. Pár metrů od břehu je drop off padající do hloubky pod úhlem 90 stupňů. Tento drop off je celý obalený přímo nádhernými živými korály, spousta rybiček. Prostě fakt nádhera.Po dlouhé době zase korály, který stojí za to. Kromě spousty korálů a ryb vidíme i želvy, ale i mořské hady, které jsou smrtelně jedovaté. Z těch jsme trochu nervózní, ale všichni nás uklidňují, že nejsou útoční, že se nám nic nestane, když je potkáme. Jsme zde pět dní, které trávíme permanentně ve vodě. Stále nemáme korálů dost. Jediné, co občas kazí dojem, je bordel, který připlave od Manada. Naštěstí ho není moc a stává se to vyjímečně. Je vidět, že Indonésani moc na životní prostředí moc nehledí.
Třebaže Bunakenu nemáme stále dost, nastává čas odjezdu. Loučíme s příjemnou Indonésankou, která se o nás na ostrově
pěkně starala a vracíme se do Manada. Poflakujeme se po městě a plánujeme se co dál. Chceme se dostat na Togeanské ostrovy (někdy též nazývané Togianské).
Cesta autobusem je na dlouho a navíc vede přes Poso, kde jsou v tuto chvíli etnické nepokoje. To se nám moc nezamlouvá a tak volíme alternativní cestu.
Jedeme autobusem do města Gorontalo, odkud jezdí každý druhý den trajekt do vesnice Pagimana na druhé straně zálivu.
Tím by se nám cesta podstatně zrychlila a navíc bychom se vyhnuli i Posu. V Manadu nám není nikdo schopen říct, který den trajekt jezdí a tak prostě
vyrážíme s tím, že se na místě uvidí. Cesta autobusem celkem ubíhá a po skoro 8 hodinách se z Manada dostáváme
do Gorontala. Menší handrkování na autobusáku o taxík do vzdáleného přístavu, ale nakonec si plácneme a zase jedeme.
Taxikář tvrdí, že dnes jede ferry, že jsme tu správně. A má pravdu. V přístavu stojí loď, která vyjíždí kolem 20 hodiny.
Kupujeme lístky a ve skoro prázdné lodi zabíráme místo. Pomalu se scházejí další lidé. Nakonec je loď celkem plná
a tak můžeme vyrazit. Cesta asi proběhla dobře, celou jsme ji prospali. Ráno nás vítá Pagimana, kde čekají autobusy
a hned odjíždíme do Ampany, což je malá vesnička, odkud jezdí lodě na Togeany. Odpoledne v Ampaně trávíme procházením
a žertováním s místními. S prodavačkami na trhu je celkem legrace, baví se našimi nákupy sušenek a balené vody. Přespáváme
v Ampaně, protože loď jede až druhý den ráno. Do přístavu přicházíme celkem brzo před odjezdem, ale malá loď už je dost plná.
To je nemilé překvapení. Naštěstí ještě nakonec získáváme místa k sezení. Místní jsou strašně
milí, dělají nám trochu místa. Snažíme se s nimi komunikovat, ale je to trochu problém. Naše indonéština je dost omezená a jejich angličtina na tom není o mnoho lépe. Ale nakonec nám to nevadí. Po 4 hodinách dojíždíme do vesničky Wakai na ostrově Batu Daka. Teď už nás čeká
jen přesun na na vedlejší ostrov Kadidiri. Jedeme lodí Black Marvina, což je jeden ze 3 majitelů bungalovů na ostrově.
Mají ale plno a tak přemýšlíme co dál. Alternativně se dá bydlet ještě ve Wakai Cottages, které jsou o kus dál po pláži.
Nakonec zůstáváme bydlet u rybářské rodiny, které mají pár bungalovů s názvem Pondok Lestari na kraji pláže.
Ze začátku nám přijde, že bydlet ve zbývajících resortech by bylo lepší. Pořád se tam něco děje, relativně spousta turistů, prostě život.
Nakonec ale jsem rádi, že bydlíme u místních rybářů. Jsou naprosto v pohodě, starají se o nás jak o vlastní,
vzali nás na ryby, no prostě byli strašně příjemní. Vůbec ostrov je jak zapomenutý ráj. Palmy, písek, pláž, voda, pohoda.
To se nedá popsat, to se musí zažít. Na Togeanech mají žít velcí tzv. kokosoví rabi, ale ty jsme neviděli.
Prý vylézají jen v noci, ale to my jsme zase spali unaveni z "náročného plážového života". Přímo u ostrova moc
korálů není, jsou tu písečné pláže vhodné spíše na plavání. Na korály se musí vyrazit lodí kus na moře k útesům.
Je zajímavé pozorovat život místních. Buď trochu pracují na svých kokosových plantážích, nebo pracují na výrobě nových lodí
a nebo, což bylo nejčastější, jezdí na ryby. Ryby neloví do sítí nebo na prut, ale harpunou. Rybář je vybaven
podomácku vyrobenou harpunou a plaveckými brýlemi. Pomalu plave ve vodě a když se před ním objeví ryba, o které
má pocit, že bude dobrá k jídlu a je dostatečně blízko, tak vystřelí. Záleží jen na jeho rychlosti a
obratnosti, kolik ryb uloví. Většinou domácí vyjížděl tak na 2 hodiny a vždy se s pár úlovky vrátil.
Poněvadž zde také nejsou žádné restaurace, tak nám rybářova rodinka vařila veškerá jídla. Tolik ryb jsme v životě
nesnědli. Bylo zajímavé porovnávat chutě masa různých ryb. Překvapilo nás, že místní loví a jí de facto snad všechny
ryby, které jsou okolo korálů vidět. Jedli jsme i různé barevné ryby, které jsme pozorovali kolem korálů.
Rybář ale nechytal jen malé kousky. Jendou v noci se vrátil s bohatým úlovkem. Velkou barakudou a tuňákem.
Togeany jsou známé i etnikem bajau, tzv. "mořských cikánů" - zajímavou etnickou skupinou, která žije na lodích a kočuje
místními moři a živí se lovem ryb a sběrem perel. Jednou jsme viděli v dálce kolonu lodí, o které nám místní říkali, že patří
právě těmto kočovníkům.
Na Togeanech jsme strávili skoro týden. Bylo to prostě jak být v ráji. Ale vše musí jednou skončit. Vracíme se stejnou cestou
do Ampany. Před námi je problematický úsek cesty. Projet střední Sulawesi, která je v tuto chvíli centrem
etnických a náboženských nepokojů. Informace o situaci zde se dost různí a není jisté, zda je oblast průjezdná či ne.
V Ampaně se tedy vyptáváme, zda jede nějaký autobus směrem na Rantepao. Dozvídáme se že ano, že odpoledne vyjíždí z Luwuku,
v podvečer je v Ampaně. Druhý den by měl být odpoledne v Palopu, což je nejbližší město na pobřeží odkud se dá dojet do Rantepaa,
což je centrum etnické skupiny Torajů, kam se chceme dostat. Chlapíci z autobusáku nám slibují, že nám autobus zastaví
a pokusí se nám získat nějaká místa, ať čekáme u hotelu. Tak čekáme. Čas pomalu plyne a stále nic. Nakonec opravdu asi v
deset večer přijíždí autobus. Jede z Luwuku až do Makassaru. Pěkně dlouhá trasa. Proto je tady náležitě plný - kromě
lidí hlavně různýma krabicemi a pytli s rýží. Poslední 2 místa na sezení, ale my jsme 3. No nedá se nic dělat.
Jsme rádi, že vůbec něco jede. Poslední dvě místa jsou vzadu u dveří, kde stojí nakladač, takže sezení nic moc. Ale
proti jízdě na pytlích s rýží v těsné uličce je to jak jízda první třídou. Nikdy jsem netušil, že rýže dokáže být tak tvrdá.
Po dvou hodinách zastavujeme. Čekáme na svítání, kdy budeme pokračovat. Jsme totiž kousek od Posa,
kde byly největší nepokoje a v noci zde nikdo nejezdí. Jsme vůbec rádi, že nějaký autobus vůbec jede. Před týdnem prý byla celá
oblast uzavřena armádou a nebylo možné tudy projet. Pomalu začíná svítat a autobusy jsou připravené k odjezdu.
Dáváme se pomalu kupředu. Všichni včetně nás jsou nervózní. A je k tomu důvod. To co cestou míjíme je opravdu hrozný. Zbouraný
a vypálený domy. Naprosto vylidněný vesnice. Vesnice striktně rozdělený vojenskými checkpointy na křesťanskou a muslimskou část.
Všude spousta vojáků s plnou výzbrojí. Občas jsou vidět posedávající lidé. Ale nikde žádné velké známky života.
Nejdrastičtěji vypadá situace těsně kolem Posa. Jak postupujeme na jih se situace pomalu zlepšuje, ale je vidět, že
pogromy byly i zde. Celé centrální Sulawesi je tím poznamenané. Až když sjedeme z centrální náhorní plošiny k moři,
tak máme pocit, že problematické místo máme úspěšně za sebou. Cesta trvá dlouho, než dorazíme do Palopa, kde vystupujeme
a přespáváme. Ráno bez problémů dojíždíme do Rantepaa.
Rantepao je center etnika Torajů. V minulosti měli vlastní kulturu, jejichž část již byla působením misionářů zapomenuta.
V současné době jsou známé hlavně svými výpravnými pohřby, která ukazují, jak je pro ně důležitý posmrtný život.
Jsou známé případy, kdy rodiny po mnoho let šetří, aby mohli uspořádat pro své zesnulé adekvátní pohřeb.
Úroveň pohřbu musí odpovídat společenskému postavení rodiny. To je v životě Torajů velice důležité
a rodiny si na svém postavení zakládají. My přijíždíme do Rantepaa v den, kdy se koná tzv. velký trh. Koná
se každých 6 dní a scházejí se zde vesničané z širokého okolí. Hlavní část trhu je vyhrazená pro prodej vodních buvolů.
Toto zvíře je důležité v životě Torajů. Jsou na pohřbech zabíjena a jejich počet také dokazuje movitost a postavení rodiny.
Proto je část s buvoly nejdůležitějším místem velkého trhu.
Dalším důležitým zvířetem jsou prasata, která mají na trhu taky vyhrazené své místo. I ty jsou na pohřbech zabíjena, ale
až jako sekundární oběť. Z jejich masa se potom vaří na pohřbech jídlo. Z toho, že Torajové konzumují vepřové,
je vidět že nemohou být muslimové. Dříve bývali animisti, nyní se považují za křesťany. Takže pozorujeme cvrkot na
tržišti. Zbytek trhu je takový standardní indonéský. Různé koření - výborná je místní káva, ovoce, zelenina, ale i plastová komerce
- prostě od všeho něco. Na další den se domlouváme v hotelu, že se půjdeme podívat na tradiční Torajský pohřeb.
Vyrážíme brzo ráno, ale přesto pozdě. Nejdůležitější část - zabíjení vodních buvolů proběhla neočekávaně již včera. Dnes
tedy pouze chvíli posedíme s příbuznými zemřelého, ochutnáme typické Torajské zákusky, které nám místní nabízí,
pozorujeme přípravu oběda, kdy místní vaří vepřové i s krví v bambusových trupkách. Organizace pohřbu a jeho průběh
není vůbec jednoduchá záležitost. Rodina zesnulého musí vybudovat provizorní pavilony, kde sedí
během pohřbu všichni hosté. Má-li rodina významné postavení, hostů mohou být stovky. Pro všechny musí být v pavilonech místo.
Jen stavba těchto pavilonů stojí neskutečné množství peněz.
Rodina také musí hosty pohostit. Na druhou stranu povinností hosta je přinést dar rodině, který je
zapsán do seznamu darů, a když se koná opačný pohřeb, musí rodina na oplátku přinést dar ve stejné hodnotě.
Při příchodu jsou významné osobnosti vyvolávány, aby všichni věděli, kdo přišel. Hřebem pohřbu se provádí již zmiňovaná porážka vodních buvolů.
To je snad nejdůležitější okamžik pohřbu.
Provádí se nožem přeseknutím tepen na krku zvířete. Po zabití místní lidé vystavují rohy buvolů na svých domech, čímž dávají také najevo
svoji movitost a prestiž. My tedy po chvíli odcházíme. Jedem dále do Lema, kde jsou ve skalách známé Torajské hroby,
které zdobí figurky tau tau. Každá figurka reprezentuje zemřelého. Velice zajímavé místo. Kolmá stěna uprostřed rýžovišť,
kde jsou relativně vysoko vysekané hrobky a vystavené figurky. Poté následuje výlet ke k jednomu ze stromů, kde Torajové
pohřbívají děti. Konkrétně novorozeňata a kojence jimž ještě nestačili narůst zuby (starší děti se již pohřbívají klasickým způsobem jako dospělí). Do kmene stromu vyřízli otvor, kam dítě postaví a zakryjí kůrou a strom
"uzavřou" - strom tedy žije dál. Svébytnou kapitolou jsou domy Torajů. Mají charakteristický tvar, který symbolizuje
loď na které prý Torajové původně přijeli na ostrov Sulawesi. Je zajímavé, že z venku vypadá dům velký, ale uvnitř je dost malý.
Při návštěvě jednoho domu jsme byli upozorněni, ze v jedné místnosti leží nebožtík, který čeká na pohřeb.
To nás trochu překvapilo a tak jsme dostali vysvětlení, že až do pohřbu se příbuzní tváří, jako že je
nebožtík živý a že celou dobu čekají, až budou míst dost peněz na organizaci pohřbu. To může trvat i několik let.
Pokračujeme v prohlídce okolí. je vidět, že Torajové jsou pracovití a tím pádem i dost bohatí. Všude je spousta rýžovišť,
kde všichni bez ohledu na věk či pohlaví pracují. Je čas sklizně rýže a tak na spoustě míst vidíme, jak místní
sečou rýži a suší ji. Někde ji už vymlacují. Všude vládně čilý pracovní ruch. Jen my si zde užíváme dovolené.
Jeden den jsem strávili prohlídkou kraje jižně od Rantepaa, druhý den jedeme na sever, kde jsou trochu kopečky.
Jsou zde pěkné výhledy do kraje a trochu se procházíme mezi políčky. Dostáváme se k domečku z kterého se vyklube
kovárna, kde místní muž vyrábí Torajské dýky. Ne že by byly nějaké úplně specifické, ale místní muži na nich dost
lpí. Při pohřbech jimi usmrcují vodní buvoli. Dýky jsou neskutečně ostré. Kovář nám ukazuje, jak dýku dobře nabrousil,
že je možné si s ní holit chlupy na ruce. Chvíli s ním diskutujeme o tom že bychom něco koupili. Nic proti tomu nemá.
Nasazuje docela vysokou cenu, tedy alespoň podle nás. Odmítá jakkoli smlouvat. Buď koupíme a nebo ne.
Evidentně mu to nevadí, když neudělá obchod. Začal znovu pracovat a nás si už nevšímá. Nakonec vítězí touha
mít krásný suvenýr, který není vůbec turistický. A tak si odnášíme naprosto obyčejnou dýku,
kterou ale nosí každý Torajský muž. Co víc si přát. Ještě jednu věc na této procházce poznáváme. Tou je palmové víno.
Získává se z plodu palem, které se na palmě naříznou. Vytéká a nich šťáva - ono palmové víno. Cestou na našem
výletě potkáváme místního človíčka, který právě nese toto víno do vesnice na prodej. Tak si od něj trochu kupujeme.
Lije nám ho do bambusové trubky, která zde funguje jako láhev. Z ní my pak spokojeně popíjíme. Víno není vůbec špatné, připomíná nám náš burčák.
Další den odjíždíme do Mamasy. Třebaže Mamasa je od Rantepaa vzdálená ne více než 100 km, jedeme celý den.
Musíme totiž sjet z hor, kde Rantepao leží do nížin a pak znovu vyšplhat zpátky do kopců, kde se Mamasa nachází.
Přijíždíme naprosto vytřeseni až za tmy. Bereme hotel, dáváme večeři a jdeme spát. Ráno vyrážíme pěšky zpět do Rantepaa.
Cesta by měla pěšky trvat 3 dny a posledních 30 kilometrů snad pojedeme autobusem. Cesta začíná v pěkném
Mamaském údolí, v kterém leží i vesnice Mamasa. Cesta pomalu stoupá a až někdy kolem poledne se dostáváme k vrcholu. Zde
v malém sedle stojí naprosto opuštěný náklaďák naložený pískem. Zřejmě byl dříve
využit pro stavbu silnice z Mamasy do Rantepaa, která nebyla nikdy dokončena. Podle stava auta - je již skoro celé zrezivělé
- už zde stojí pěknou chvíli. Je zajímavé, že auto nikomu nechybí. Tak si alespoň na písku na jeho korbě leháme
a dáváme odpočinek. Cesta už pak klesá pomalu do údolí. Zvolili jsme dobrý směr. Cesta z Mamasy do Rantepaa je více z kopce.
Les střídají políčka, občas procházíme malou vesnicí. Lidé pracují na polích, pěstují horskou rýži, ale i kávu a
hřebíček. Občas je vidět, jak podél cesty suší kávu. Sušící se hřebíček jsou zde k vidění skoro všude.
Docházíme do malé vesnice, kde dnes přespíme. Jsou tady už na turisty zařízený. V jednom domečku mají
vyhrazených pár pokojů pro "hosty". Uvaří nám večeři i dobrou snídani. Je to příjemné zde být. Z návštěvní knihy
se dovídáme, že zde přespává několik cizinců každý týden. Na takovou zapadlou vísku docela slušná návštěva.
Další den pokračujeme v treku (nebo v pochodu?). Je pěkné počasí, cesta je dobře zřetelná, lidé,
které potkáváme jsou příjemní, prostě vydařený výlet. Míjíme dřevěné kostelíčky, na první pohled to zde nevypadá ani jako Asie.
Docházíme do další větší vesnice, kde zase chceme přenocovat. Stejný servis. Ve vesnici je rodina, která si z části domu udělala hotel.
Kromě ubytování vaří večeři i snídani. Je vidět, že cesta je turisty již dobře prošlápnutá. Sice jich tu nechodí
davy, jako jinde v Indonésii, ale jsou už tu na ně nachystaný. Ráno vstáváme brzy a vyrážíme pěšky na poslední úsek cesty.
Podle informací by již neměl být dlouhý, před polednem bychom měli dojít do vesniceBittuang, odkud již pojedeme do Rantepaa.
Cesta pomalu ubíhá, zase se jde celkem do kopce, míjíme výstavní rýžoviště, malé vesničky. Lidi skoro žádné. Že by to bylo tím, že je dnes státní svátek?
Na dnešní den totiž připadá výročí vyhlášení nezávislosti Indonésie a do větších městech jsou plánované oslavy.
No uvidíme časem. Teď pořád šlapeme k naší vytoužené vesnici s autobusem. Někdy po desáté tam opravdu docházíme.
Malých mikrobusů tu moc k vidění není, ale nakonec nacházíme jeden, který zmateně po vesnici popojíždí a tvrdí, že jede do Makale.
Nedá se dojet přímo do Rantepaa, musíme přestupovat . Tyto dvě vesnice jsou od sebe vzdáleny pár kilometrů.
Takže jedeme. Cesta je prašná, to není nic překvapivého, ale je hodně kamenitá a mikrobus pekelně drncá. Po více než hodinové
jízdě jsem rádi, že jsme venku. Je tu nějak moc lidí a tak se rozhlížíme, co se děje. Je to jasné - místní slaví.
Sice trochu organizovaně - hrají nějaké sportovní hry a bůh ví co ještě, tak radši zase hned odjíždíme do blízkého Rantepaa,
kde odpočíváme v hotelu. Čas našeho pobytu v Rantepau se chýlí ke konci a tak si kupujeme lístek na autobus do Makassaru a
v podvečer odjíždíme.
Čekali jsme, že do Makassaru přijedeme až ráno, ale řidič byl asi rychlostní šílenec a my jsme přijeli někdy kolem 3 ráno.
Ani nezastavil nikde na autobusáku, ale v garáži autobusové společnosti. Naštěstí je tu čekárna, tak poleháváme a čekáme, až se trochu
rozední a začne fungovat doprava po městě. Trochu otravují taxikáři, ale není důvod s nimi nikam jet. Bemo bude stát
pár peněz, za tolik taxikář nepojede. Podobně tu s námi čeaá i většina místních. Spousta z nich pak jede do přístavu
a dál loděmi společnosti Pelni po Indonéských ostrovech. Zde v Makassaru je totiž velký přístav a většina Pelni lodí zde staví. Buď pokračují
dále na Jávu či Kalimantan, ale občas i na Bali či dále na Nusa Tenggara či až na Moluky a Irian Jaya. MY máme v Makassaru čas jeden den, pak totiž pokračujeme
Pelni lodí na Jávu do města Surabaya. Makassar jako město není noc moc. Je zde pěkná Holandská pevnost, která se dá celkem rychle
prohlídnout, protože většina budov pevnosti je uzavřena. U pevnosti byla spousta prodavačů zelených kokosů. Takové hromady
kokosů jsme ještě nikde neviděli. Však se sem místní chodili občerstvovat. Další zajímavost Makassaru byl starý přístav
s klasickými bugiskými loděmi. To byly původně plachetnice, nyní občas již doplněné motorem, které zprostředkovávali obchod
mezi Indonéskými ostrovy. V dnešní době většinou vozí již jen dřevo z Kalimantanu na Sulawesi či na Jávu. Takže návštěvou těchto
dvou míst jsme strávili poslední den na Sulawesi. Pak už nám zbývalo jen dojít do přístavu, nalodit se na loď
a vyrazit na 24 hodin dlouhou plavbu na Jávu.
Manado [1 den] -> Bunaken [4 dny] -> Manado [1 den] -> Gorontalo [1 den] -> Ampana [1 den] -> Kadidiri [5 dnů] -> Ampana [1 den] -> Palopo [1 den] -> Rantepao [4 dny] -> Mamasa [1 den] -> Timban [1 den] -> Paku [1 den] -> Rantepao [2 dny] -> Makassar [2 dny]
