Asmat.cz » Cestopisy » Laos » Laos (1999)

Laos (1999)

První zastávka - město Pakse

Hranice přecházíme bez problémů. Jak thajští tak laoští celníci jsou příjemní. Ještě není ani poledne a už jsme tady. V Laosu, jedné z nejchudších zemí světa, ale také v zemi, kde jsou lidé velice přátelští. Pomalu odcházíme od celnice na malé parkoviště, kde stojí několik taxíků a také autobus. No autobus, spíše řekněme náklaďáček upravený na přepravu lidí. Ptáme se, zda jede do města Pakse. Dostáváme nějakou divnou odpověď, které nerozumíme. Evidentně si s místními lidmi nerozumíme. Zkoušíme to znovu a znovu. "Pakse?". Nakonec nám dochází, že odpověď "Pakséééé" s ještě rafinovanější intonací je naše jednoduše vyslovované "Pakse". Kýváme, že ano a nastupujeme. Všichni se smějí naší intonaci. I jinak vypadají velice mile. Jedna babča se chystá žvýkat betelový ořech. Je zajímavé tento rituál pozorovat. Vezme velký list, natírá ho nějakou bílou pastou (jedná se o vápno) do kterého dává betelový ořech, celé to vkládá do úst a blaženě žvýká a občas plive úžasně rudé sliny skrz své chatrné černo- rudé zuby. Najednou se náklaďák neuvěřitelně zaplní a dáváme se na cestu. Po dvou hodinách dorážíme k břehu Mekongu, na jehož druhé straně je Pakse - čtvrté největší město Laosu. Mekong přejíždíme přívozem a jsme skoro v centru města. No spíše větší vesnice. Ale to se určitě časem změní, protože se zde buduje most přes Mekong a poté bude Pakse ležet na spojnici Thajsko-Vietnam. Ubytováváme se v ohromném hotelu postaveném v socialistickém stylu (a také nejspíš pro sovětské poradce). Navštěvujeme také Vietnamský konzulát a vyplňujeme žádosti o Vietnamské vízum (toto vízum má specifikum, že musíte jednoznačně určit přechody, kudy do země přijedete a odjedete). Jinak Pakse zajímavé město není. Jedinou zajímavostí je, že zde potkáváme laosana, který studoval v Praze střední školy se zaměřením na stavby silnic a železnic. Ukazujeme mu fotky Prahy, kde poznává staré město a nostalgicky vzpomíná. Ptáme se ho, zda pracuje na stavbě mostu přes Mekong, když je na to odborník. Prý ne, má vlastní tuk-tuk a tak se živý jako řidič. Druhý den odjíždíme po Mekongu směrem na jih do Champasku.

Chrám v Champasaku

Champasak je zajímavý tím, že se tam nalézají zbytky chrámu z Angkorské doby. V době Angkorské říše vedla z Kambodže na sever tzv. angkorská stezka a chrám v Champasku byl jedním, který na této stezce ležel. Po hodině jízdy lodí po Mekongu dorážíme do vesnice, kde si půjčujeme kolo a vyrážíme k chrámu. Projíždíme typickým laoským venkovem - malinké vesničky, kde bydlí převážně rolníci, pěstující ryži na úrodné půdě mekongského údolí. Po chvilce bloudění nakonec dorážíme k chrámu. Je pravdou, že už z něj toho moc nezbylo, ale i zde je vidět, že pro místní lidi toto místo stále něco znamená. Vonné tyčinky, Budha pěkně oblečen. Chrám nebyl na tomto místě postaven náhodou. Blízky kopec připomínal místním lidem Budhův lingam a tudíž toto bylo vhodné místo pro stavbu chrámu. Chrám je také Budhově lingamu zasvěcen. Stoupáme po schodišti k svatyni, která se nalézá v boku kopce. Zde usedáme a kocháme se pohledem do dálky.

Provincie Si Phan Don

Další den pokračujeme po Mekongu dále na jih. Celý den trávíme na lodi, neboť jedeme na úplný jih Laosu, do provincie Si Phan Don (Čtyři tisíce ostrovů). Název provincie Čtyři tisíce ostrovů není náhodný. V této části je Mekong divoký a peřejovitý právě díky spoustě ostrůvků, které zde v něm jsou. Říká se, že je jich zde právě čtyři tisíce. Tento úsek byl problematický pro francouzské kolonizátory, kteří v minulém století tuto část Asie dobývali. Kolonizace samozřejmě probíhala nejsnadněji po řekách, v této části světa po Mekongu. Poněvadž tímto úsekem nemohli lodě projíždět, francouzi si zde postavili na větším ostrově Don Det malou železnici, po které lodě převáželi, aby se vyhly nesjízdným peřejím. Lodí projíždíme na ostrov Don Khong, kde trávíme několik dní. Pak přejíždíme na ostrov Don Det. Celé dny trávíme chozením po ostrovech a pozorováním lidí, kteří se chystají na sazbu rýže a nebo ji již přímo sázejí. Navštěvujeme také zbytky francouzské železnice včetně torza lokomotivy, kocháme se vodopády na Mekongu a nakonec jdeme až na úplně poslední laoský ostrov, kde pozorujeme kambodžskou stranu. V této části Mekongu se nacházejí malí sladkovodní delfíni, ale nemáme štěstí a nevidíme je.

Hlavní město Vientiane

Z ostrova Don Det se vracíme autobusem do Pakse. Vyzvedáváme pasy s Vietnamským vízem a vyrážíme na sever do hlavního města Vientiane. Ráno v 7:30 nasedáme do autobusu a kolem 22 hodiny vysedáváme po ujetí cca 600 km ve Vietniane. Máme trochu problémy s hledáním ubytování, ale nakonec máme štěstí a dalo by se říci, že bydlíme skoro v laoské rodině. Vientian opět nevypadá jako nějaké město, spíše taková větší vesnice. Navštěvujeme několik buddhistických chrámů, které jsou celkem pěkné. Procházíme se po bulváru na břehu Mekongu (cesta z udusané hlíny). Město vypadá tak trochu ospale až opuštěně. Odpoledne navštěvujeme Pha That Luang alias Great Stupa, což je ohromná zlatá stupa na kraji Vientiane, která současně je i národním symbolem. Je postavena na místě bývalé kmérské svatyně a těší se neskonalé úctě mezi laosany. Při cestě zpátky do města navštěvujeme tzv. "Vertikální runway" (oficielní název je Patuxai), což je obrovský monument připomínající francouzské vítězné oblouky upravené do asijské architektury. Byl postaven z amerického "daru" na výstavbu nového letiště, jakožto kompenzaci za to, co američané během válek v této oblasti laosanům zničili. Takže Vientiane nakonec nezískal nové letiště, ale tento úžasný monument. Velice vtipná je také návštěva muzea Laoské revoluce, která připomíná naše doby nedávno minulé. Vše je vyvedeno v rudé barvě, takže není pochyb, kdo je laoskou vládnoucí politickou silou.

Vang Vieng

Vang Vieng - tak to je turistický resort v laoském stylu. Spousta turistů, spousta levných hotýlků a spousta levných restaurací. Místní zajímavostí je spousta jeskyní, které se nacházejí snad ve všech okolních vápencových kopcích. Další oblíbenou atrakcí je jízda po řece na pneumatikách, jízda na kole po okolních vesničkách a nebo jen tak polehávání a pokuřování. V průvodci jsme viděli fotku jeskyně s buddhistickým oltářem. Chceme ji navštívit. Vyptáváme se místních, která že jeskyně to je. Každý nám říká něco jiného. Postupně jich na kolech většinu objíždíme. Trvá nám to dva dny a stále nejsme úspěšní. Rozhodujeme se pro poslední pokus. Zkusíme vetší jeskyně na druhé straně řeky. Poslední, kterou navštěvujeme, je ta, kterou od začátku hledáme. Cesta k ní nebyla vůbec jednoduchá. Všude je spousta bláta, dvakrát musíme brodit větší potok. Podruhé se mi nějak nedaří, strháváme mě proud, vyrovnávám to, udělám krok dopředu a najednou jsem po pás ve vodě. Místňáci, kteří nás pozorovali, se mohli potrhat smíchy (já už méně). Ještě večer dosušuji doklady (hlavně že se mi nerozpily víza a letenka). Jeskyně ale stojí za to, je opravdu velká s hezkým ležícím Budhou uvnitř.

Město chrámů Luang Prabang

Další zastávkou je Luang Prabang. Z Vang Vieng jsem jedeme skoro celý den autobusem horami, cesta vypadá hodně dramaticky, samé sjezdy a zase výjezdy protikopců. Po cestě míjíme minimum vesniček. Luang Prabang je bývalé královské město ležící na levém břehu Mekongu pěkně zasazené mezi hory. Luang Prabang by se dal nazvat městem chrámů. Je jich zde několik desítek z rozličných období, nejstarší z roku kolem 1000. Na chrámech je pěkně vidět, jak se vyvíjel architektonický styl jejich výzdoby. Nejznámějším chrámem je Wat Xieng Thong (Golden City Monastery), který byl postaven králem Saisettharthirat v roce 1560. Je typickým představitelem tzv. klasického Luang Prabangského chrámového stylu. Je velice těžké ho popsat. Většinou postaven ze dřeva, bohatě zdoben. Uprostřed města je kopec, z kterého je celkem pěkný výhled na okolní kopečky a celé město je jako na dlani. Okukujeme tržiště, kde kromě normálních věcí prodávají i turistické cetky (v Luang Prabang vidíme nejvíce turistů z celého Laosu) ve formě různých výšivek, čepiček a jiných laoských oblečků. Večer se couráme zase po nábřeží Mekongu a pozorujeme cvrkot na nočním tržišti, kde se prodávají laoské kulinářské speciality.

Cesta do Phonsavanu

Další zastávkou má být Phonsavan, město relativně ve vnitrozemí Laosu, kde se nacházejí mystické "Plains of Jars". Cesta do Phonsavanu je relativně komplikovaná z hlediska bezpečnosti, neboť nejkratší cesta vede přes území, které kontrolují banditi - zbytky Hmong geril, které byly vycvičeni američany v době vietnamské války pro boj s komunisty na laoském území. Třebaže gerily již nemají žádnou vnější podporu, odmítají se vzdát a uzavřít s vládou příměří. Nejjednodušší je letět. Ale to je relativně drahé a Lao Aviation také nemá dobrou pověst. Po zemi se dá do Phonsavanu jet oklikou. Musíme jet nejdříve na sever z Luang Prabag. Poté měníme směr a jedeme po silnici No. 1 směrem na východ. Tato cesta by měla být bezpečná. Má ovšem jinou nevýhodu a tou je velice nízký pohyb dopravních prostředků. Důvod je prostý. Silnice vede horami, které jsou řídce osídleny. Po cestě jsou celkem 4 větší vesnice. Z Luang Prabang jedeme autobusem až do Vieng Kham. Tam máme neskutečné štěstí. Nějací lidé z autobusu stopli náklaďák, který jede také naším směrem. Pomocí posunkové řeči se dohadujeme, že také s nimi chceme jet. Nic proti nenamítají. Cesta na korbě na sudech s petrolejem probíhala dobře. Sezení v takové výšce má tu výhodu, že člověk vidí dobře do kraje. Odrývají se před námi neskutečná horská panoramata. Cesta rafinovaně stoupá a zase klesá, samé serpentiny, hustý les. Projíždíme malé vesničky modrých Hmongů. Míjíme místní lovce vyzbrojené dlouhými podomácku vyrobenými mušketami. U potoku, který teče přes silnici, zahlédnu koupající se rodinku. Později vidím babču, která je podle starých zvyků oblečena pouze v suknici. Jsem tím dost překvapen, poněvadž potkat ženu "nahoře bez" díky pokračující civilizaci už není vůbec běžné. Večer nás řidič náklaďáku vyklopí ve vesnici Vieng Thong. V první chvíli jsme trochu nervózní, jsme naprosto mimo turistické trasy v malé vesnici. Ale lidé jsou naprosto příjemní, nervozita ze mne spadává, dohledáváme velice prostý hotel s jednoduchou restaurací, kde jíme typické laoské jídlo, kterým je nudlová polévka (lépe řečeno - cokoli s nudlemi). Rýže je pro chudé laosany velice drahá a jestliže nějakou vypěstují, tak jí radši prodají a sami poté jí nudle. Ráno vyrážíme na místní autobusák a doufáme, že se nám podaří sehnat nějaký dopravní prostředek jedoucí naším směrem. Jsme asi tak v polovině cesty a radí bychom do Phonsavanu do večera dorazili. Máme neskutečné štěstí - nejenom, že zde je u tržiště malý autobusák, ale dokonce je zde člověk, který chod celého autobusáku řídí a podle aktuální potřeby se snaží vypravit autobusy-náklaďáky do požadovaných destinací. Po asi dvou hodinách čekání se sejde pár lidí, kteří chtějí jet naším směrem, tak se vypravuje náklaďák do vesnice Nam Noen, kde budeme muset přestoupit. Máme štěstí, dorážíme do Nam Noen akorát včas tak dát si polévku, přestoupit do dalšího náklaďáku a vyrazit směr Phonsavan, kam k večeru opravdu dojíždíme. Jsme strašně pyšní - za dva dojet z Luang Prabang až do Phonsavanu je přímo heroický výkon a nám se povedl.

Magické Plains of Jars

Phonsavan leží v místě, které bylo američany naprosto neskutečně vybombardováno. Po městě jsou vidět pouzdra nevybuchlých bomb, která byla nalezena v polích. V polích jsou vidět krátery a celé okolí je kompletně odlesněné. Porovnáme-li to s jinými částmi Laosu, vypadá tato krajina celkem zvláštně. Toto ale není hlavní důvod naší návštěvy. V okolí Phonsavanu je přibližně dvacet míst, kde se vyskytují obrovské kamenné džbány. Předpokládá se, že jde o dědictví nějaké staré civilizace. Ale objektivně vzato se o těchto i několika tunových kamenných výtvorech skoro nic neví. Archeologové se domnívají, že jsou 2000 let staré, ale poněvadž neobsahují žádné organické zbytky i tato informace může být zcela mylná. Zajímavé ještě je, že se vyskytují pouze zde v Laosu na tomto jediném místě. Takže ráno vyrážíme na nejbližší naleziště těchto kamenných džbánů, tzv. naleziště č.1, kde se nacházejí i největší džbány. Na planině je jich celkově něco přes 100 různých velikostí, ale i nepatrných odlišností ve tvarech. Dokonce je tam jeden džbán, který má na sobě kamennou pokličku. Vypadá to opravdu úžasně. Trávíme zde celý den a vůbec se nenudíme. Dokonce zažíváme legrační zpestření, když doráží skupinka místních dívek v tradičních laoských krojích a pózují mezi džbány pro místního fotografa. Chováme se jako správní paparazzi a z dálky se také připojujeme a dívky také fotíme.

Strastiplá cesta z Phonsavanu

Opouštíme Phonsavan a čeká nás strastiplná cesta zpět. Chystáme se jet na laoský sever, takže se musíme vrátit skoro až do Luang Prabang. Doufáme, že to stihneme opět za dva dny. Ráno vyrážíme z Phonsavanu. Kolem poledne jsme v již známé vesnici Nam Noen. Snažíme se zjistit, kdy pojede něco směrem na západ. Zda ještě dnes nebo až zítra. Dostáváme typickou laoskou odpověď, která se nám pranic nelíbí. "Když zítra přijede něco ze západní silnice, tak to také pojede zpět. Když nic nepřijede, tak také neodjede." Takže vlastně vůbec nic nevíme. Jediná šance je dojít do horského sedla, které je 7 km severně vzdáleno od Nam Noen, kde se křižují silnice č.1 a č.6 a doufat, že na západ pojede něco od severu. Nahazujeme baťohy a pomalu vyrážíme. Celou dobu jdeme do docela slušného kopce, lije z nás jako z konve. V polovině cesty vidíme na silnici mumraj lidí. Smějí se na nás a ukazují do stráně, kam sjel náklaďák, který se teď snaží vytáhnout. Místňáci se smějí až se za břicho popadají, ale když to vidím já, tak mne do smíchu vůbec není. Asi tak po dvou hodinách dorážíme do sedla, kde na křižovatce obou hlavních cest leží malá vesnička Phou Lao. Zničeni do ní vcházíme a hledáme nějaké ubytování. Okamžitě se proti nám srocuje celá vesnice, která nás pozoruje, ale nikdo nic neříká. Vyndáváme laoskou konverzaci a ptáme se, kde je hotel. Nikdo nám nerozumí. Ani se tomu při naší šílené výslovnosti nedivím. Naštěstí se zde našel muž, který umí číst. Čte naši otázku a ukazuje na začátek vesnice na jediný dřevěný dům ve vesnici (ostatní vypadají jak ze slámy, ale myslím si, že jsou udělané z nějakých palmových listů). Pomalu jdeme k domu a celá vesnice jde za námi. Nikdo nic neříká, jen nás pozorují. Vypadá to, že v domě nikdo není. Opět se zkoušíme ptát, zda tam můžeme přespat a muž kývá. Najednou se oddělí od davu a jde do domu. Zjišťujeme, že onen muž, který umí číst je současně i majitelem této noclehárny a malého obchůdku s pitím. Vystupujeme do patra, kde je jedna ohromná místnost, kde jsou matrace a moskytiéry. Jsme překvapeni, poněvadž je zde místní žena, která s námi ráno cestovala. Náročnou diskusí zjišťujeme, že jede stejným směrem jako my. Tak to je dobrá informace, to by zde zítra mohl jet nějaký autobus. Stmívá se a poněvadž zde není elektřina, jdeme spát. V noci mě budí strašné rány a nějaký křik venku. Jsem dost vyplašenej, přeci jenom nevím co se děje a hned mne napadají myšlenky o gerilách. Přemýšlím, zda mám jít do batohu hledat kapesní nožík nebo radši se vzdát bez boje. Nakonec se ukazuje, že dorazil náklaďákem další pocestný, který zde chce přespat. Takže pomalu zase usínám. Od rána sedíme na zápraží a vyhlížíme náš autobus. Stále se nic neděje. Když už je skoro 11 dopoledne, začíná být i naše spolucestovnice nějaká nervózní. Nakonec vjíždí do vesnice nějaký tuk-tuk. Na nic nečekáme a mávajíce vybíháme. Auto staví a my se ptáme na jméno první větší vesnice. Lidé kývají, že ano, tam jedeme. Bereme věci a běžíme k autu. Místňačka je překvapena naší reakcí, ale nakonec se k nám také přidává. Nasedáme a konečně zase jedeme. Nakonec zjišťujeme, že jsme ustopovali rodinu, která jede svým tuk-tukem ze Sam Neua až do Vientaiane. Máme neskutečné štěstí - je to stop jako blázen. Nakonec se dohadujeme, že s nimi pojedeme nejenom do první vesnice, ale až do Nong Khiaw odkud budeme v dalších dnech pokračovat do severního Laosu. Rodina je neskutečně příjemná a na laoské poměry asi i dost zámožná. Všude po cestě stavíme na různých tržištích a ukazují nám, co je kde výhodné koupit a co kde kolik stojí. Dostáváme ochutnat různé atypické ovoce (většinou různé bobule a kuličky). Jediné co mne mrzí je jazyková bariera. Rád bych si s nimi více popovídal, ale já nerozumím laosky a oni zase anglicky. Večer dorážíme do Nong Khiaw, loučíme se a rodina pokračuje v další cestě.

Horské kmeny

Poslední zastávkou v Laosu před odjezdem do Číny je severní provincie Luang Nam Tha. Tyto severní provincie jsou známé svojí etnickou pestrostí - vyskytuje se zde spousta různých horských kmenů, které se liší mluvou, zvyky a oblečením. Navštěvujeme dvě města - hlavní město provincie Luang Nam Tha a "opiové" centrum Muang Sing. Hlavně Muang Sing je z hlediska horských kmenů naprosto úžasné - ráno se scházejí na trh lidé z okolních vesnic a i naprostý etnologický laik se může kochat pestrostí a růzností lidí na trhu. Fenomenální Akhy, špinavé a neupravené, skoro permanentně zkouřené. Prsa vypadávající z triček, sukně na půl zadku, zastřené pohledy. Na druhou stranu úžasné čepičky zdobené různými mincemi z nichž nejstarší byly z minulého století z francouzské koloniální éry s nápisy "Indochine". Šaramantní ženy kmene Yao (nebo též nazývané Mi Liu) s kankánovými šálami kolem krku. Z dalších kmenů jmenujme alespoň Lenthen či Hmong. Legračně v Muang Sing také působili mladí mnichové, kteří nosili na hlavách kulichy s bambulí. Představíte- li si 40 stupňová vedra, je nepochopitelná, že vydrželi kulichy nosit. Čas zde nejvíce trávíme pozorováním lidí, jezdíme po okolí na kole a prostě si užíváme laoské pohody a pohostinnosti. Po několika dnech odjíždíme do Botenu, kde je Laosko-Čínská hranice a pokračujeme dále do Číny.