Rozhlížím se kolem a všude okolo mne jsou ohromné kamenné džbány. Jsou jich zde desítky. Každý musí vážit alespoň tunu. Nechápu, jak toto mohl někdo vytvořit. Ptám se sám sebe - kdo, jak, proč.
Archeologové dobře vědí, že v provincii Xieng Khuang ve středním Laosu se nachází jedna z největších záhad jihovýchodní Asie. V okolí města Phonsavan se nachází přibližně 20 nalezišť ohromných kamenných džbánů. Turistům bylo ale v minulosti toto místo tak trochu ukryto. Důvod byl prostý. Nejkratší cesta, která spojuje Phonsavan s hlavní silnicí č. 13 vedoucí z hlavního města Vientiane do Luang Prabang, vedla uzemím, které bylo pod kontrolou Hmongských geril. Tito povstalci původně bojovali proti socialistické vládě, ale nebránili se ani přepadání aut a obyčejnému loupení. Takže touto silnicí jezdili maximálně náklaďáky s cementem, které pro ně byly bezcenné. Turistům nezbývalo moc možností. Buď letět s nespolehlivými Lao Aviation a nebo se vydat podstatně delší a náročnou cestou přes severní Laos po silnici číslo 1. Cesta byla náročná díky mizivému transportu. Při velkém štěstí se dala projet za dva až tři dny, jindy člověk čekal týden a nehnul se z místa. Prostě nic nejelo. Cesta je to jinak naprosto úžasná. Vede nádhernými horami, které jsou ještě z velké části pokryty pralesem a k vidění je autentický laoský venkov. V této oblasti žije převážně etnikum Modrých Hmongů. Třebaže hustota osídlení je zde minimální, několika vesnicemi se projíždí. Klasické dřevěné domy na muřích nohách, nikde žádná elektřina, naprosto zapomenutý svět. Občas se daly potkat ženy jen v sukních - jak chodily před mnoha lety, než sem dorazily podprsenky, muži s kouzelnými podomácku vyráběnými mušketami, se kterými vyrážejí do džungle na lov. V současnosti je ale tato cesta již zbytečná. Vláda uzavřela s gerilami příměří a nejkratší cesta je již bezpečná. Následně se obnovila i autobusová doprava, takže z Luang Prabang, kam každý turista při návštěvě Laosu míří, se lze bez problému za jeden den do města Phonsavan dostat.
Město Phonsavan, které je střediskem centrálního Laosu a místem, kde po okolí jsou džbány roztroušeny, má na první pohled jinou atmosféru než ostatní města. První, čeho si každý všimne, je množství starých ruských volh, které fungují jako taxíci. Ty jinde v Laosu neuvidíte. Druhý moment, který překvapí, jsou pláště různých bomb, raket či jiného vojenského materiálu, který se povaluje u domů či je součástí jejich výzdoby. Jsou to pozůstatky vietnamské války. Touto oblastí vedla známá Ho Či Minova stezka, po které severovietnamští vojáci dopravovali materiál, zbraně a vojáky do jižního Vietnamu. Oblast byla proto velice často a mohutně bombardovaná. Proto ty vojenské dekorace. Do dnešních dní je zde stále mnoho nevybuchlé munice a běží zde projekty na její vyhledávání a zneškodňování.
Přesuňme se ale již k samotných džbánům. Z Phonsavanu stačí ujít pár kilometrů a dostaneme se na nejznámější naleziště nazvané Thong Hai Hin (Site 1). Zde je roztroušeno celkem na 250 kamenných džbánů s hmotnostmi od 600 kilogramů do jedné tuny. Výšku mají různou, ale v průměru tak kolem jednoho metru, jsou duté a bez problémů by si do nich stoupnul člověk. Tedy do těch větších určitě. Jsou z hotoveny z jednoho kusu kamene. Některé jsou z žuly, jiné z třetihorního slepence nazývaného molasse, který je podobný pískovci. Tyto horniny se ale zde v blízkosti nevyskytují, nejbližší naleziště je v horách oddělující provincie Xieng Khuang a Luang Prabang, které jsou vzdálené desítky kilometrů. Procházím mezi džbány a zjišťuji, že jsou mezi nimi rozdíly. Některé mají na vrcholu, kde je otvor, vytesaný rantl. K čemu měl sloužit je otázka. Ale na jednom džbánu leží kamenná poklička, která obsah džbánu chrání před okolním světem. Možná proto ten rantl, aby nespadla. Ovšem při její váze by jí těžko někdo shodil. I zde na tomto nalezišti jsou bohužel vidět stopy vietnamské války. Dopadla sem bomba, která několik největších džbánů poškodila a v blízkém kopci jsou ještě dnes vidět vykopané vojenské zákopy.
Toto naleziště není jediné. Je jich zde v okolí přibližně dvacet, na některých je džbánů jen pár, jinde jsou jich desítky. Nikde jich ale není tolik jako na tomto prvním nalezišti. Turisty jsou ještě oblíbená naleziště Hai Hin Phu Salato (Site 2), kde je k vidění 90 džbánů, a Hai Hin Laat Khai (Site 3), kde je 150 džbánů. Důvod oblíbenosti je jednoduchý - jsou také blízko města a dají se lehce najít.
Zastavme se na chvíli u toho, jak se k těmto džbánům stavějí archeologové. Odhazují, že džbány jsou staré 2000 let. Ovšem absence jakéhokoliv organického materiálu, který by měl s džbány souvislost (kosti, zbytky jídla), dělá jejich datováni velmi nejisté. Jediné, co zde archeologové nalezli, byla bronzová soška lidských tvarů. Takže jak jejich stáří, původ, i účel je de facto neznám. Vzniklo několik teorií na co se džbány používali, ale žádná nebyla archeologickými výzkumy podložená - teorie říkají, že byly používány jako sarkofágy, nebo pro kvašení rýžového vína či jako sýpky na rýži. Předpokládá se, že by mohli mít souvislost s nalezenými megality podél silnice číslo 6 směrem na město Sam Neua a s velkými kamennými objekty ve tvaru bubnů, které byly nalezeny v provincii Luang Prabang.
Jestli někdo má jasno o vzniku a účelů džbánů, jsou místní Laosané. Místní legenda totiž vše osvětluje. V 6. století zde byl vládcem krutý Chao Angka. Vzhledem ke krutosti vládce se na pomoc vesničanů z kmene Pakan vydal Laosko-Thajský hrdina Khun Jeuam. Přišel do této oblasti z jižní Číny a zlého vládce Chao Angka porazil. Vítězství chtěl oslavit pomocí rýžového vína. Proto nechal vyrobit tyto džbány, které byly použity pro jeho kvašení. Jako materiál byla použita speciální hmota - směs z buvolí kůže, písku, vody a cukrové třtiny a výrobky byly následně vypáleny v blízké jeskyni, které byla pro tento účel přeměna na pec.
Ať je skutečnost jakákoli, návštěva tohoto mystického a magického místa je rozhodně nezapomenutelný zážitek.
