Asmat.cz » Cestopisy » Etiopie » Etiopie (2004)

Etiopie (2004)

Tahle cesta byla tak trochu neplánovaná. Sice jsme o cestě do Etiopie uvažovali již delší dobu, ale vždy jsme nakonec dali přednost jiné destinaci. Nakonec nám k této cestě pomohla letecká společnost Lufthansa. Díky nalítaným mílím jsme z jejich programu Miles-and-More získali letenku zdarma právě do Etiopie.

Příjezd do Addis Abeby

Takže 19 ledna v noci přistáváme v Addis Abebě. Akorát včas. Dnes začal Timkat - největší křesťanský svátek v Etiopii, který trvá 3 dny. Myslím, že se máme na co těšit. Teď jsme ale na letišti, takže musíme myslet na jiné věci než na Timkat. Všude psali, že etiopci jsou strašný byrokrati, že na všechno je třeba mít papír, celníci že nás budou děsně otravovat, že budeme muset sepsat všechny peníze, co přivážíme a při odjezdu dokazovat, co jsme utratili a že nám zbývá přesný zbytek na odvoz (ochrana před černým trhem), ale na místě je všechno naopak. Nikdo neotravuje, nikdo neprudí, všichni jsou milí a přátelští a nikdo po nás nic nechce. Na vše se dozvídáme "no problem". Prostě pohoda. Ani shánění taxíku není problém, tak ještě před půlnocí jsme v hotelu.

Noc byla strašná. Postel plná blech (bydleli jsme v hotelu Wutma v Piazze). Takhle mizerně jsem se hodně dlouho nevyspal. Ráno jsem sežranej jako nikdy. Tak se jdeme alespoň projít. První překvapení je, že se zde rozednívá celkem později než jsme čekali - až někdy kolem 6:30. Ulice jsou naprosto prázdné a hlavní město vypadá celkem mrtvě. Jdeme na de Gaullovo náměstí a k chrámu St. George. Zde už je vidět život - u vchodu jsou tradiční žebráci, kteří ale nejsou nijak otravní. Spíše sem proudí spousta věřících, kteří obcházejí chrám, modlí se, líbají stěny. Je to zvláštní, ale mimo bohoslužby jsou zde chrámy uzavřeny a věřící se vždy modli venku u chrámu - v nějakém koutě, u stěny, prostě kdekoli. Ještě je dobré zmínit, že Etiopie je silně nábožensky založená země, kde většina lidí vyznává ortodoxní formu křesťanství. Je zde i celkem početná muslimská komunita. Obě tyto skupiny zde žijí v míru a toleranci. My tedy z povzdáli pozorujeme ruch kolem chrámu. Trochu se procházíme po okolí. Třebaže je všední den, většina obchodů je uzavřena. No je to pochopitelné - všichni se chystají na oslavy. Pomalu jdeme zpátky do hotelu a následně jedeme na letiště. Letíme dopoledne do Lalibely, jedno z poutních míst v Etiopii, kde jsou prý oslavy Timkatu moc pěkné.

Lalibela a Timkat

Letecká doprava po Etiopii je na vysoké úrovni a občas je jedinou možností, když se někam potřebujete rychle dostat. Ceny za letenky nejsou přehnaně vysoké (od cca 50 USD do 120 podle typu trasy). Je dobré letenky kupovat pár dní dopředu, protože lety jsou občas plné. Lokální lety se dají koupit i mimo Etiopii, my jsme je koupili v Praze v ČSA (bylo to trochu náročný, ale personál ČSA to zvládnul a nakonec vše fungovalo jak mělo, takže to bylo super). Autobusy jsou sice levné, ale pomalé a občas je problém získat místo. Takže protože my pospícháme na zbývající dny Timkatu do Lalibely, tak letíme. Let probíhá naprosto v pohodě, než se nadějeme, jsme na letišti v Lalibele. Bereme mikrobus a vyrážíme do 20 km vzdálené vesnice. Lalibela je vyhlášená svými skalními chrámy, které zde nechal vybudovat král Lalibela. Již cestou potkáváme procesí lidí, kteří zpívají, bubnují, nesou kříže. Od řidiče se dozvídáme, že to jsou místní, co jdou na bohoslužby k lokálním chrámům. Přijíždíme do Lalibely, vybíráme si hotel a hned odcházíme k chrámům. Zde je hlava na hlavě. Právě se nese Archa úmluvy procesím zpět do chrámu. Všude jsou davy lidí, zpívají, bubnují, křičí, radují se, kněz jim žehná a kropí je svěcenou vodou. Náš průvodce nás cpeme davem kupředu, musíme vidět Archu. Jsme v čím dál větší tlačenici, nakonec stojíme před vchodem do jednoho z chrámů. Tady za chvíli půjdou a půjdou dovnitř, tak se dobře dívejte, se od něj dozvídáme. Najednou je zde skupina knězů a extáze místních lidí vrcholí. Než se nadějeme, jsou uvnitř chrámu. My se vydáváme za nimi. Uvnitř je spousta kněží, kteří tančí, zpívají a chřestí a bubnují. Je to úžasný pohled. Dva knězi stojí uprostřed davu a bubnují. Okolo nich skupina knězů zpívá, tančí a chřestí (jedná se typický etiopský náboženský "chřestítko"). Jsou úplně v extázi. Prohlížíme si chrám. Je celý vytesán ze skály. Neskutečná práce. Je sice strohý, ale působí impozantně. Má 3 části. Vstupní, střední a poslední, kam smějí pouze mniši. Většina chrámů v Lalibele má podobnou strukturu. Až na jeden nejsou nikterak malované, tedy žádné fresky. Jinak v každém chrámu mají vždy několik svatých obrazů a několik křížů (většinou tzv. lalibelského designu, existují ještě kříže axumského a gonderského stylu), které kněží rádi předvádějí. V Lalibele je jen jeden chrám, kam je vstup ženám odepřen. Je to chrám, kde je pochován král Lalibela. Nejznámější je chrám St. George, který je vytesán ze skály ve tvaru kříže. Postupně se prodíráme slavícími lidmi a okukujeme tak polovinu chrámů včetně toho nejslavnějšího. Je fakt úžasný. Spousty lidí a obecně emotivní atmosféra Timkatu dává návštěvě Lalibely úžasný náboj.

Odpoledne už necháváme chrámů a jdeme se projít vesnicí. Lalibela je celkem malá vesnička v neskutečném kopci (v Etiopii je asi všechno v kopci). Celkem příjemná. Místní lidé zas tak neotravují, sice občas se někdo zeptá, zda mu nedáme peníze, tužku či já nevím co ještě, ale je to celkem v rozumných mezích. Večer jdeme s průvodcem, který nás po chrámech a Timkatu provází, za město, kde je postaven velký stan, který má symbolizovat místo, kam byla Archa úmluvy na dnešní noc odnesena. Kněží se zde prý budou celou noc modlit a zítra bude velké procesí, které ponese Archu úmluvy zpět do chrámu v Lalibele. Stan je obležen věřícími, kteří zde v přítomnosti Archy a modliteb chtějí strávit celou noc. Chvíli se zde zdržíme, ale jsem zde příliš brzo, modlitby ještě nezačaly. Tak se rozhodujeme přijít jít zpátky do hotelu a vrátit se až zítra na procesí.

Druhý den dopoledne jdeme na procesí. Dorážíme na místo ke stanu, kde je dnes mnohokrát více lidí. Přímo před stanem je vyhrazené místo pro kněze, kteří zde již postávají. Za chvíli přichází nějaký duchovní a snaží se kněze řadit. Nejdříve půjdou mladí chlapci s kříži a svatými obrázky. Pak půjdou vysocí hodnostáři uprostřed s nejvyšším knězem Lalibely. Začíná být pěkné horko, slunce praží jak o život. A tak jsou kněží pěkně schovaní pod deštníky. Dva hodnostáři také symbolizují Archu úmluvy. Dochází tedy k řazení průvodu. Ale ještě než k samotnému pochodu dojde, tak je vybrána skupina knězů spolu se dvěmi bubeníky a ti zpívají, tančí, bubnují a chřestí. Všichni kněží (kromě nejvyšších hodnostářů) jsou oblečení v bílém. Někteří však mají přes oblečení přehozen pruh červené látky. To znamená, že se z nich můžou stát časem ti nejvyšší kněží. Takže po tanci se průvod dává pomalu na pochod směrem do vesnice a k chrámům. Procesí ujde tak 500 metrů a zastavuje. Udělá se prostor, vyberou se kněží a bubeníci a opět se tančí a zpívá. Mimo hlavní průvod jsou i různé skupiny dětí a mládeže, kteří zpívají a bubnují celou dobu. Zde tančí i dívky. Takže procesí pomalu s přestávkami postupuje k chrámům. I zde před chrámy se opětně tančí a zpívá. Jak dlouho, to nevíme. Po několika hodinách odcházíme. Ještě večer vidíme a slyšíme u chrámu zpívající lidi. Dnes je poslední den Timkatu a tak se ho snaží všichni pořádně užít.

Dnes vyrážíme na výlet mimo Lalibelu. Chrámy totiž nejsou jen v Lalibele, ale velký počet je jich i po okolí. My jsme si vybrali Ashetan Maryam, což je klášter vysoko na kopci nad vesnicí. Vyrážíme brzy po ránu, když ještě není vedro. Cesta vede překvapivě stále vzhůru. Není moc dlouhá, takže po 2 hodinách jsem na úplném vrcholu, kde skryt pod skálou je malý klášter. Mniši uklízejí a současně se chystají na bohoslužby, takže vynášejí veškeré vybavení z kláštera ven, kde ho oprašují. Ukazují nám staré bible, které jsou celé psané na kozí kůži. Místy jsou i pěkně ilustrované. Posedíme, porozhlídneme se po kraji a pomalu jdeme zpátky do Lalibely. na

Bahar Dar a okolí

Tak dnes pojedeme dál. Tedy poletíme. Po obědě jedeme na letiště a odpoledne letíme do Bahar Daru. Na radu kamarádů z Čech, s kterými jsme se potkali v Lalibele, se chceme ubytovat v hotelu Guna Terara hotel s úžasným majitelem Danielem. Ovšem přílet do města nebyl nic moc. Tedy přílet jo, ale když jsme majiteli mikrobusu, který stál na letišti, a který nakonec odvezl všechny bělochy do města kromě nás, řekli, kde chceme bydlet, tak nám ukázal někam do polí a řekl. Tam je taxík, ten vás odveze a odjel. Příjemné přivítání. Tak jsme nakonec usmlouvali taxikáře na rozumnou sumu, cestou (z letiště do města je to cca 8 km) stačil opravovat taxík - sundat kolo a odblokovat zablokované brzdy - ale nakonec těsně před setměním jsme byli v hotelu a klábosili s Danielem. Příjemný človíček. Řekl nám o okolních zajímavostech, vařil místní jídla a dával ochutnat lokální nápoje. Tradiční jídlo v Etiopii je injara - nakyslá velká placka, která se jí jako příloha k různým omáčkám či k masu. Další oblíbené jídlo je kitfo, což je obdoba našeho tatarského bifteku. Překvapivě etiopci pijí hodně alkoholických nápojů. Oblíbený je taj - alkoholický nápoj vyráběný z medu, ale naší medovině se vůbec neblíží, spíše to chutná jako asijské palmové víno. Lokální pivo tela, vyráběné z nějakých listů je taky velice oblíbené, ale k pití to moc není. Z tvrdého alkoholu je oblíbený místní pálenka arak. Navíc k tomu všemu je v Etiopii dostupné velké množství piva, které je celkem dobré.

První den pobytu v Bahar Daru jedeme na známé jezero Tana, kde je spousta křesťanských monasterií. Vybrali jsme si půldenní výlet pouze do nejbližších monasterií. Jedeme loďkou a kocháme se výhledem na jezero. Po chvíli vidíme pelikány. Není jich tu moc, ale o to je to příjemnější překvapení. Celkem navštěvujeme tři monasterie - Beta Giorgis, Kebran Gabriel a Debre Maryam. Všechny jsou velice podobné - kruhové kamenné stavby, některé z nich byly staré skoro 1000 let. Jsou rozděleny na 3 části - venkovní krytá část, vnitřní část a střed, kam smí jenom kněží. Některé chrámy jsou malované. U dvou bylo možno navštívit malé muzeum, kde vystavovali historické náboženské relikvie. Odpoledne se jdeme podívat na víkendový trh, který je celkem živý.

Další den se jedeme podívat na vodopády na Modrém Nilu. Cesta trvá asi hodinu než se dojede do malé vesničky Tis Isat. Odsud je to kousek pěšky. Vodopád už není co býval. Vedle něj je postavena elektrárna, která v nedávné době prošla razantní modernizací. Jen zbytek vody, co nejde elektrárnou, teče nyní vodopádem. Všichni místní nás ubezpečují, že jsme zde ve správný den - v neděli, kdy elektrárna pracuje na nižší výkon a vodopád je plný vody. Je pěkný, impozantní, zvláště když člověk sejde až pod něj a je sprchován jeho vodní tříští.

Zastávka v Gonderu

Následuje přejezd do Gonderu. Konečně si řádně vychutnáme cestování autobusy. To je opravdu svérázné. V každém městě, většinou uprostřed, je autobusové nádraží. Je oplocená a ráno, když sem kolem 6 hodiny přijdete, tak je uzamčené. Všechny autobusy jsou uvnitř a všichni pasažéři jsou venku. Někdy po 6 se brána nádraží otevře a všichni běží k autobusům. Kdo se dostane dovnitř a zasedne místo, tak ten pojede. Kdo doběhne pozdě a nebo na něj nezbyde místo, má smůlu, a může své štěstí zkusit příští den. Docela šílený systém. Jsou trasy, tzv. long-distance, na které si je možné koupit lístek den dopředu. Tím získáte jistotu, že pojedete. Negarantuje vám sice konkrétní místo v autobuse, ale s tím se již nedá nic dělat. Místní tuto možnost zas tak nevyužívají a radši ráno běží. My cizinci jsme ji využívali. Bez ní by nebyla šance. Jako cizinec zde máte trochu protekci. Když vás někdo zmerčí před autobusákem, tak vás většinou za nějakou finanční pozornost provede dovnitř ještě před otevřením bran autobusáku. Takže i my jsme se dostali do autobusu chvíli před místními a v klidu si vybrali místo, kde budeme sedět. Autobusy jsou většinou stará Iveca, kde se na jedné straně sedí po 3 a na druhé po 2. Cesta do Gonderu by měla trvat 4 hodiny, ale nakonec to jedeme 8. Docela se to vleklo. Takže přijíždíme až odpoledne a zbývá nám čas jen na prohlídku starého hradu, který je dominantou Gonderu. Hrad byl postaven v 17 století. Příliš se neví, kdo ho postavil, ale určitě to musel být někdo s evropskými kořeny. Vypadá přesně jak naše středověké hrady. Úžasné překvapení nalézt v srdci Afriky středověký hrad.

Simienské hory

Další den už jsme zase na cestě. Jedeme do Debarku, odkud se chystáme na skoro týdenní trek po Simienských horách. Cesta do Debarku překvapivě proběhla rychle, takže už někdy před 10 sedíme v kanceláři Simienského Národního parku a domlouváme si podrobnosti o našem treku. Musíme mít průvodce a scouta (dalo by se říct ochranku, jedná se o člověka vyzbrojeného samopalem a starajícím se o naši bezpečnost po dobu treku). Dále si ještě pronajímáme koně, který poveze naše batohy. Chodit s nimi po kopcích mezi 3000 a 4000 metry by nebylo nic moc. Takže vše je domluveno a vyrážíme.

První den jdeme do kempu Sankaber. Cesta v polovině dost stoupá, ale co jiného by se dalo čekat v horách, že. Celá cesta z Debarku do Sankaberku nám trvala cca 6 hodin. Krajina začíná být zajímavá až ke konci pochodu, kdy se začínají objevovat pohledy do krajiny. Ze zvířat vidíme etiopské paviány a rudou skvrnou na prsou. Statní samci mají pěkně hustou srst, skoro to vypadá jak lví hříva. Další den pokračujeme do Geech kempu. Cesta není nějak extra náročná, jdeme pomaloučku, vychutnáváme si nádhernou přírodu a hlavně scenérie. Pohledy ze srázů do krajiny, která je alespoň 1000 metrů pod námi, je velice impozantní. Těsně před kempem je vesnice Geech, kde se zastavujeme v domorodém domečku, kde nám místní vaří kávu. Káva je tradiční etiopský nápoj. Dokonce se Etiopie hádá s Yemenem o původu kávy. Rozhodně v Etiopii je káva mimořádné kvality. V domorodém domečku nám místní žena předvádí tzv. kávový obřad. Zelená kávová zrnka nejdříve upraží, pak je rozdrtí na prášek v hmoždíři a následně je nasype do konvice a spaří vařící vodou. Když kávu vypijeme, okamžitě do konvice lije další vařící vodu. Celkem se při jednom vaření káva přelívá třikrát vařící vodou. Každá várka má v etiopštině speciální název. Děkujeme za kávu a pomalu docházíme do kempu. Ze spíme dvě noci. Další den se jdeme projít jen po okolí. Je zde totiž několik vyhlídek, které trvá obejít většinu dne. Nejhezčí je asi na vrcholu hory Imet Gogo, jejíž výška je skoro 4000 metrů. Všude okolo jsou nádherné obrovské kytky lobelie, které jsme neviděli nikde jinde na světě. Následuje pochod do kempu Chenek, který nás mile překvapuje. Sem už moc turistů nechodí a je to škoda. Z kempu je naprosto jiný pohled na hory než z předchozích kempů. Také tu jsou k vidění endemičtí kamzíci. Cesta do kempu vedla přes vrchol kopce, který byl ve výšce 4075 metrů. Byla to celkem fuška tam vyšplhat. Nastává čas návratu. Z Cheneku se musíme vrátit do Debarku. V jednom dni se to stihnout nedá, ale chceme dnes ujít maximum co jde. Vyrážíme brzy ráno a pozdě odpoledne jsme v kempu Buyit Ras. A to nám průvodce furt tvrdil, že se to nedá ujít. Ušli jsme 7 hodin čistého času! Přespáváme a druhý den ráno vyrážíme už v 6:30. Musíme být v Debarku brzo, abychom stihli autobus do Gonderu. Poslední jede kolem 11 hodiny. Nakonec to jsou do Debarku jen 3 hodiny, takže jsme tam včas. Ani se nestačíme rozkoukat a už sedíme v autobuse. Lehce po obědě jsme v Gonderu. To byla neskutečná rychlost.

Odpoledne se jdeme v Gonderu podívat na klášter Debre Berhan Selassie. Jeden z nejkrásnějších klášterů, co jsme v Etiopii viděli. Z dálky vypadá trochu jako pevnost. Když ale vejdete dovnitř a vidíte to neskutečné množství úžasných fresek, tak vám to úplně vyrazí dech. I strop je nádherně malovaný.

Aksum

Cesta z Gonderu do Aksumu (někdy psáno jako Axum) je dlouhá. Autobusy se to v jednom dni nestihne. Cesta se klikatí a razantně klesá z hor. Takovou silnici jsem ještě nikde neviděl. Po celodenní jízdě končíme v Shire, městečku cca 60 kilometrů od Aksumu. Druhý den ráno pokračujeme. To už je pohoda - jen 2 hodiny a jsme v Aksumu. Aksum bylo centrem vyspělé říše ještě před naším letopočtem (známá královna Sheba zde měla hlavní město své říše v 10 letopočtu před naším letopočtem), která zanikla. Zbylo po ní několik zajímavých památek. Velice známé jsou mince, které jsou k vidění zde v muzeu. Nejznámější jsou ale kamenné monolity (anglicky nazývané stelae), které si aksumští vládci nechávali stavět na své hrobky. Jsou to největší kamenné monolity, který byly kdy v dávnověku postaveny. Jsou dokonce větší než egyptské obelisky. V aksumu je k vidění Velký monolit, který se svou výškou 33 metrů byl nejvyšší. Předpokládá se, že byl postaven ve 4 století. Bohužel dnes je k vidění spadlý a rozlomený na několik kusů. Předpokládá se, že spadnul kolem roku 1000. Impozantně stojící je k vidění monolit krále Ezana. Ten je vysoký 24 metrů a váží 517 tun. Třebaže historických památek je Aksum plný, archeologický výzkum tu ve vetší míře ještě neproběhl, takže je občas těžké něco zajímavého vidět. V době naší návštěvy několik hrobek bylo zavřeno. Po okolí města je několik zbytků paláců - konkrétně královny Sheby a krále Kaleba. Jedná se ale dost o ruiny. Také jsou ve městě k vidění ohromné lázně královny Sheba.

Ještě jedna pamětihodnost je v Aksumu k vidění a tou je kostel St. Mary ze Zionu. Je zde k vidění jak moderní kostel, tak i původní ze 17 století. A to ještě není všechno. Jsou zde k vidění základy nejstaršího kostela v Etiopii, který byl postaven někdy mezi 4 a 6 stoletím po příchodu křesťanství do této oblasti. V kostele je k vidění 1000 let stará bible. Dále je zde mnoho fresek a maleb. Pro Etiopce je Aksum asi nejvíce posvátné místo, protože v tomto kostele má být uložena Archa úmluvy. K ní se ale normální člověk nedostane. Její spatření je vyhrazeno jen nejvyšším kněžím. Aksum je jinak příjemné malé městečko, naprostý kontrast oproti velkým městům jako byl Bahar Dar či Gonder.

Východ Etiopie

Z Aksumu letíme do Dire Dawy na východě Etiopie. Máme štěstí a tak se tato vzdálenost dá urazit dvěma lety v jednom dni. Po příletu se v Dire Dawe nezdržujeme a jedeme do městečka Harar, cca hodinu jízdy mikrobusem. Poprvé v Etiopii vidíme standardní asfaltovou silnici (žádnou prašnou cestu) a překvapivě místní pracují na jejích rozšíření. Harar je muslimské město ležící na kraji Ogadenské poušti. Má úplně jiný rytmus než ostatní města co jsme v Etiopii viděla. První pocit, že podstatně méně lidí mluví anglicky a podstatně více jich žebrá a otravuje. Takový zástup pokřikujících dětí jsme tu ještě asi nezažili. Procházíme se po městě, které je plné křivolakých uliček a mešit. Má naprosto arabský duch (centrum starého města připomíná mediny arabských měst). Staré město je skoro celé obehnané hradbami, takže centrum má opravdu atmosféru. Většinu dne trávíme couráním po tomto starém městě. Večer Harar nabízí další svojí atrakci - krmení hyen. Je to stará hararská tradice, která se dědila v rodině z otce na syna. Těsně po setmění krmič v oblasti za hradbami vyčkává příchodu hyen (konkrétně se jedná o hyeny skvrnité). Poté je krmí doneseným masem. Dokonce je krmí přímo z úst! Hyeny vypadají zdánlivě ochočeně, ale důvěru bych vně neměl.

Za zmínku ještě stojí čat (anglicky qat). Jedná se o velice populární rostlinu v Etiopii. Místní totiž žvýkají její listy, které jsou slabě toxické a působí prý povzbudivě. Zmiňujeme se o ní v souvislosti s touto oblastí, protože zde se nejvíce pěstuje a zde je na všech tržištích k vidění. Na cestě mezi Dire Dawou a Hararem je v poslední vesnici před Hararem největší čatový trh v Etiopii. To místo se nedá přehlédnout. A navíc tu staví každý mikrobus. Žvýkání čatu je oblíbené také v Džibuty a Yemenu. V některých zemích (např. Saudské Arábii) je čat prohlášen za nebezpečnou drogu a žvýkání je tam zakázáno.

Pomalu se chystáme na cestu zpět do Addis Abeby. Cestou se stavujeme na půl dne v Dire Dawě. Třebaže je to druhé největší město v Etiopii, vůbec tak nepůsobí. V centru je vidět celkem dost koloniální architektury. V minulosti a vlastně i dnes má důležitou funkci. Leží na železniční spojnici Addis Abeba-Džibuty. Stavba železnice zvýšila prestiž Dire Dawy. Co stojí za návštěvu, tak to jsou trhy, které se v Dire Dawě konají. Na kraji starého města se na pláních potkávají stovky lidí, kteří obchodují snad se vším co jde. Chcete-li nakoupit koření, tak zde na trhu máte jedinečnou šanci. Všeho dostatek za ceny více než příznivé.

Zpátky v Addis Abebě

Tak jsme zpátky v Addisu. Do návratu nám zbývají 2 dny. Přemýšlíme, co budeme podnikat. První den jedeme do Debre Zeitu. Městečko vzdálené cca hodinu jízdy autobusem. V jeho okolí má být několik jezer, kde se prý dají celkem dobře pozorovat ptáci. Tak na to se těšíme. Jaké je ovšem naše zklamání, když na jezerech není nic zajímavého k vidění, všude jsou policajti a vojáci (má zde být letecká základna), leckam nás nechtějí pustit. A navíc ještě polovinu dne prší. Etiopské přísloví "Etiopie - to je 13 měsíců slunce" dnes nějak nefunguje. Tak po obědě trochu zklamaní jedeme zpátky do Addisu. Tak tady vyrážíme do národního muzea. To je proslavené kostrou "Lucie" (jak byla vědci nazvána), jedním z nejstarších přímých předchůdců člověka, která byla kdy nalezena. Předpokládá se, že kostra je 3.2 milionu let stará a Lucie patří do skupiny Australopithecus afarensis - napůl lidí, napůl opic. I ostatní sbírky v muzeu jsou celkem zajímavé. Jsou zde k vidění relikvie z doby Aksumské říše, relikvie etiopských císařů, různé etnografické informace.

Addis Abeba je město kontrastů. Relativně moderní domy se střídají s unavenou koloniální architekturou či slumy na okraji. Široké pompézní bulváry a prašné cesty. Je zde mnoho pompézních vládních budov, budova OSN a spousty dalších humanitárních organizací. Nejmodernější je asi čtvrť směrem k letišti podél Bole road. I centrum města okolo Národního divadla je příjemné na procházku. Když jste unaveni, tak není problém se svést taxíkem (většina z nich jsou staré ruské Lady) a nebo jet za mnohem menší sumu minibusem, kterých zde jezdí neskutečné množství. Jen městským autobusem s ohledem na bezpečnost a kapsáře se jezdit nedoporučuje. Vyhlášená nebezpečností je čtvrť Merkato, jinak největší tržnice ve východní Africe. Tu jsme ale neviděli. Neměli jsem průvodce, kterého na návštěvu této čtvrti rozhodně potřebujete.

Ani jsme se nenadáli a jedeme na letiště. Tři týdny v Etiopii utekli jako voda a my se vracíme zpět domů.