Malá vesnice v Etiopských horách. Takových tu jsou desítky. Kulaté kamenné
domy, prašné cesty a klidně ospalý život místních lidí. Přesto se Lalibela v
něčem liší. Nachází se zde "osmý div světa", kterým jsou křesťanské kostely z
13. století vytesané přímo v okolních skalách. Stavby, které jsou zařazeny na
seznam Světového dědictví Unesco. Památky, které přitahují turisty z celého
světa. Díky své unikátnosti by jich mohli přitáhnout zástupy. To by ovšem musely
být jinde než v Etiopii, která není typickou africkou turistickou destinací.
Místní mladíci posedávají na malém náměstí. Čekají na příjezd autobusu
z města Woldia. Jediná spojnice, kam se dá odsud dojet. Cesta je prašná a
hrbolatá. Klikatí se horami a jízda po ní není zrovna pohodlná. Autobus je
očekáván s napětím. Co když přijede zase nějaký turista? Je leden, vrcholí
turistická sezóna, a každý z mladíků doufá, že zrovna on by mohl být průvodce
turistů a přivydělat si pár birrů. Práce zde ve vesnici moc není. Většina
místních pracuje na polích v okolních kopcích, kde se na kamenité a neúrodné
půdě snaží pěstovat teff, který je základem tradičního etiopského jídla injara.
Někteří se věnují i pastevectví a chovají ovce a kozy. Každá rodina se v první
řadě stará o to, aby se sama uživila. Není to snadné. V zemi roste populace
rychlým tempem kolem 3% ročně. Když se na tento údaj podíváme z jiného úhlu, tak
každá rodina má mnoho dětí. Společnosti dominuje mládež, která svým počtem
převyšuje starší generace. Najít pro všechny pravidelnou práci je skoro nemožné.
A tak se každý snaží přiživit jak to jde. Jako mladící, čekající na autobus se
svým turistou. Čekají ovšem na špatném místě. Cesta po zemi je náročná, tu
absolvuje jen zlomek cizinců, kteří do Lalibely míří. Ti zkušenější a s ostrými
lokty obsadili místní letiště. Nově postavené letiště se nachází dvacet
kilometrů za vesnicí a s vesnicí ho spojuje kvalitní asfaltka. Jediná kvalitní
cesta vedoucí do Lalibely. Minimálně jednou denně zde přistává Fokker F50
společnosti Ethiopian Airlines, který je v sezóně z větší části obsazen turisty.
Na ně již čekají mladící nabízející své služby. Začíná se u odvozu do vesnice,
následuje doporučení hotelu a nakonec nabídka na průvodcovství po vesnici či
blízkém okolí. Na každém záleží, co z nabízených služeb využije.
Při procházce vesnicí je každý cizinec centrem pozornosti. Malé děti vytvářejí houf,
který turistu permanentně sleduje. "Dej mi bonbón, tužku, birr", jsou jejich
nejčastější prosby. Ale dokáží se i představit a dokonce prohodit pár slov
anglicky. Generace dospělých turisty více méně ignoruje. To jsou ti, co převážně
pracují na polích a starají se o chod rodin. Pokynou na pozdrav, ale sami si
cizinců de facto nevšímají. Ke svému životu je nepotřebují. Jinak je to s
mládeží. Každý, kdo se točí či alespoň snaží k turistům přiblížit, umí anglicky.
Nejen pár slovíček, ale s mladíky se dá anglicky plynně konverzovat. Vzájemné
oťukávání začíná pomalu. Zdvořilostní fráze, odkud kdo je a co dělá. Samozvaní
průvodci se vám snaží bez ohledu na váš zájem vysvětlit historii Lalibely a
přesvědčit vás, že s jejich informacemi bude návštěva tohoto místa o poznání
hodnotnější. Jsou opravdu výborní obchodníci a své schopnosti dokáží dobře
prodat. Na místní poměry si za své služby říkají o horentní sumy. Smlouvání je
samozřejmostí. Možností je průvodcům neplatit přímo, ale koupit jim potřebné
věci. Například školní uniformu. V tomto případě vás nesmí zaskočit, že nakonec
zaplatíte více. Jestli průvodci v něčem mile překvapí, tak je to v chuti po
vzdělání. Někteří z nich se chlubí příslibem sponzorství studia na vysoké škole
v Addis Abebě od západních turistů, kterým dělali průvodce a oni s nimi byli s
nimi spokojeni. Populárním studijním oborem je medicína.
Průvodci jsou vždy muži. Ženy a dívky se starají o domácnost. Vidíte je, jak po ránu nosí vodu
od obecní studny ke svým domovům. Večer se tento rituál opakuje. Posedávají na
tržišti a prodávají různé zboží. Třeba dřevo na topení., které si sami na zádech
přinesly z okolních zalesněných kopců. Vyjímečně se stane, že vás dívka ze
zvědavosti osloví. Jak se jmenujete, odkud jste. Tím konverzace obvykle končí.
I přes návštěvy turistů působí Lalibela stále velmi klidným dojmem. Jako kdyby se zde zastavil čas. Návštěvníků je málo a v místních kopcích se jejich počet ztratí. Vesnice ožívá během křesťanských svátků, kdy se zde schází mnoho poutníků. Většina jich přichází z okolních vesnic, odkud se dá do Lalibely dojít pěšky. Málokdo si může dovolit sem cestovat z daleka. A to i přesto, že pro křesťany z celé Etiopie je Lalibela díky své historii svaté místo. Každý ho zná, každý by se sem chtěl jednou podívat, ale minimum lidí to uskuteční.
Nejen Lalibelské skalní chrámy, ale většina historických staveb severní Etiopie, má značný turistický potenciál. Třebaže počet turistů navštěvující tyto lokality každoročně stoupá, je jich stále omezený počet. Omezený na to, aby zde samovolně začala vznikat turistická infrastruktura a nabízela místním lidem práci v tomto odvětví. Nové pracovní příležitosti by přitom byly potřebné, vždyť Etiopii sužuje vysoká nezaměstnanost (kolem 50%). Většina obyvatel tradičně pracuje v zemědělství, kde pracují na svých polích a v první řadě pěstují plodiny pro vlastní potřebu.
