Přežili jsme intro-dive. A tak to je důvod k pokračovaní a nebo spíše k začátku kurzu jehož cílem je získání certifikace OWD, nebo-li Open Water Diver.
Systémů této certifikace je více a jak jsem již psal, vybrali jsme si PADI. Certifikace OWD umožňuje samostatné potápění ve dvojici (tzv. buddy systém) do hloubky 18 metrů. V podstatě první krok pro každého, kdo se chce na cestách potápět v moři. A tak další týden opět kráčíme na lekci do bazénu.
Pokračujeme tam, kde jsme skončili během intro-divu. Aniž jsme to tušili, byl již ochutnávací ponor součástí výcviku. Takže vercajk si již máme složit sami. A safra, kam ta hadice patří? Je regulátor na pravé či levé straně? No jasně, na pravé. Ale nejdřív je potřeba na láhev dát žaket. Tak teď regulátor, nasadit inflátorovou hadici a pomalou pustit vzduch. Nikdy se nedívat na tlakoměr – pokud by byl vadný, může explodovat a rozmetat sklo po okolí (což nakonec na vlastní oči později uvidíme a není to nic moc). Zkontrolovat tlak (neb-li plnost láhve, zda-li je tlak 200 barů), zkusit regulátor a oktopus. Vše je ok, takže neoprény, láhev na záda, poslední buddy-check a jde se do vody.
Před skokem do vody si připadám neohrabaně jek nějaký kosmonaut, na hladině s napuštěným žaketem je to pohodička. Nasadit brýle a jdeme. Signál “pod vodu“ a pomalu se zanořujeme. V cca 1.5 metru se plazím po dně a lehounce kloužeme do hloubky. Vyrovnávat tlak v uších a jsem na dne. Stále se rozhodně necítím jako ryba ve vodě, připadám si spíše jako cizorodý element pod vodou. Je třeba se nějak na dne zkonsolidovat a tak se pokouším klečet. Začíná první cvičení – oblíbené vylévaní vody z masky. Sundat masku, nasadit, zpátky nasadit, u toho stále dýchat, a pak vodu z masky nosem vyfouknout. Nikdy bych nevěřil, že to jde. Není to nakonec ani tak zly, jak bych to čekal. Samozřejmě, člověk to zkouší opatrně, na první pokus to třeba není zcela ono, ale dá se to. Dále zkoušíme hledat vypadnutý druhý stupeň, jak ho pod vodou nasadit zpět do úst a opět jak vyfouknout vodu. Trénujeme signalizaci, instruktor nás učí v pravidelných intervalech si kontrolovat vzduch na tlakoměru. Pak se jen tak placatíme na dně a snažíme se sžít s podvodní realitou. Jde to pomalu, spíše by se dalo říct divně. Láhev včetně závaží mě pořád táhne na záda. Rezignovaně to vzdávám – ležím na zádech ve 4 metrech pod vodou a koukám na hladinu a vzdálená světla. Na normální svět, kde je sucho a vzduch. Sám sebe se v tu chvíli ptám, co vlastně na dně bazénu hledám.
