Padlo rozhodnutí udělat si OWD kurz doma v Čechách. Nevrhneme se do toho po hlavě, ale pomalu. Začínáme pouze s Intro Dive. Co to je? Taková jedna hodina na zkoušku, kde se člověk zkusí potopit do pár metrů v bazénu a pak se rozhodně, jestli se vrhne na celý kurz a nebo to není ono a jde od toho. Výhodou je samozřejmě cena. Intro dive stojí pár stovek kdežto celý kurz pár tisíc.
A tak jednoho březnového dne přicházíme s partnerkou nervózně k bazénu. Potápěčskou školu jsme nijak moc nevybírali, našli jsme si jednu v nejbližším bazénu. Stejně všichni mají ceny plus mínus stejný. Licenci jsme chtěli PADI, ta je asi nejrozšířenější. Takže na začátek smíšené pocity, protože netušíme co bude. Před bazénem už na nás čeká náš budoucí instruktor. Vzájemné představení a jde se na to.
Zmrzle sedíme u bazénu, v březnu tu není rozhodně žádné teplo. Scházejí se i další potápěči, kteří si chodí jen tak zaplavat či potrénovat. Objevují se flašky a bedny s různým příslušenstvím. Sledujeme dění dost nedůvěřivě, na kolenou si držíme svoje brejle a šnorchly a připadáme si zde trochu omylem. Než se ale člověk rozkouká, je v centru dění.
Tohle je flaška, objem 12 litrů a v ní vzduch stlačený na 200 atmosfér. Tohle je první stupeň, tohle je druhý stupeň, oktopus, tohle je inflátor. Žaket, ten se nasadí na flašku, našroubuje se první stupeň a přidělá se inflátor k žaketu. Pustí se vzduch, pozor na tlakoměr, nikde se na něj nedívat, může explodovat, kontrola vzduchu. Teď neoprén, opasek závaží. Stíháte všechno? Informace stíhá informaci, nějak to pomalu vstřebáváme.
Teoretické seznámení je hotovo. Soukáme se do neoprénů, závaží a zbytek vercajku. Ploutve, brejle, šnorchl. Jdeme (nebo spíš opatrně se suneme) k mělčině, kde lezeme do vody. Zkoušíme si nafukovat žaket a zase vypouštět. Dýchat z druhého stupně. Instruktor ze zvědavosti skouší, jak reagujeme na vylévání vody z masky, na první pokus prý docela dobrý. A pak to přijde. „Tak se zkusíme pomalu zanořit na hloubce. Nezapomeňte vyrovnávat tlak v uších, kdyby něco, signalizujte problém a běžte nahoru“. Druhý stupeň do pusy, brejle na oči a vypouštím žaket. Pomalu dýchám a nějak se placatím v metru ve vodě a pomalu se sunu k hloubce. Slovo plavat bych asi nepoužil. Zlom a já nějak pomalu kloužu do hloubky. Hlavně pomalu si v duchu říkám. Profukuji uši, je to zvláštní pocit. Nevím, jestli jsem je profoukl či ne, ale nic nebolí, tak snad je vše ok. Najednou jsem na dně ani nevím jak. Kroutím se tam jak žížala, nemůžu najít polohu, ve které jsem stabilní, instruktor signalizuje, zda jsem ok, odpovídám že jo. Máme si kleknout, ale to se mi skoro nedaří. Flaška a závaží mě pořád táhnou na záda. Je to boj, než se na kolena dostanu. Nakonec se to ukazuje jako stabilní poloha. Bleskne blesk a máme na památku fotku z prvního okamžiku pod vodu. Moc toho nevidím, zamlžili se mi brejle a vypláchnout masku si zatím opravdu netroufnu. Jsem rád, že žiju, že dýchám. Nějaké 4 metry pod vodní hladinou. Připadám si „king“, že jsem to zvládnul, že jsem to dokázal.
