Největší řekou Západní Afriky je řeka Niger. Pramení v pohoří Fouta Djalon ve státě Guinea, kde se vydává na 4160 km dlouhou pouť přes státy Mali, Niger, Benin a Nigérie až do svého ústí v Guinejském zálivu. Trasa řeky tvoří ohromnou křivku, které se říká Nigerský ohyb (anglicky Niger Bend či francouzsky Boucle du Niger). Po celé délce toku je řeka zdrojem obživy pro mnoho lidí a zvláště ve státě Mali, kde se dotýká hrany Sahara, je její životodárný význam asi největší.
Severovýchodně od malijského města Mopti vytváří Niger vnitrozemskou deltu, která se člení na mnoho větví a dokonce obsahuje na svém toku jezero Debo. Nejsevernější větve dosahují až k legendárnímu městu Timbuktu, které leží na okraji Sahary. Pojďme se tedy blíže podívat právě na tuto oblast, kde se řeka nejvíce přibližuje k poušti Sahara. Vznikl zde zajímavý svět.
Na březích řeky jsou v této oblasti často k vidění dočasné stany kočovníků, kteří zde pasou dobytek. Tyto kempy se střídají s malými hliněnými vesnicemi, které obývají buď lidé etnika Peul a nebo Bozo. Etnika spolu žijí v zajímavém vztahu. Peulové se zajímají pouze o půdu a jsou buď zemědělci či pastevci. Pastevci vedou kočovný život a svá stáda krav či koz pasou na loukách okolo řeky. Na jednom místě se zdržují, dokud v nejbližším okolí mají potravu pro svá zvířata. Naproti tomu zemědělci žijí usazenější život. Staví si malé vesnice s hliněnými domy, kde v okolí na políčkách kolem řeky pěstují převážně zeleninu a rýži. Nepěstují vůbec ovoce. Tradičně sice sázejí mangovníky, ale ne kvůli plodům, ale kvůli stínu, který vzrostlý strom poskytuje. V horku, které zde na pláních panuje, je každý stín dobrý. Nakonec i mango, které strom časem začne rodit, se hodí a Peulové ho konzumují. Své vesnice stěhují pouze když vyčerpají půdu a ta přestane rodit. Naproti tomu lidé etnika Bozo jsou spjati s řekou. I oni se dělí na dvě skupiny, podle toho, co která dělá. Jedna skupina jsou pouze rybáři, kteří brázdí řeku na malých dřevených lodích nazývaných pirogue, a loví do sítí nebo různých pastí ryby. Druhá skupina se naopak věnuje pouze výstavbě lodí. Bozové žijí ve vesnicích v hliněných domech. Své domovy přesouvají zcela vyjímečně. Mezi všemi těmito etniky funguje čilý směnný obchod. Lodě se mění za ryby a ryby se zase mění za rýži a zeleninu. Vesnice jsou zde zcela soběstačné a představa peněz pro obyvatele nemá žádný význam. Ne že by o nic nevěděli či nějaké nezískali prodejem ryb či plodin projíždějícím lodím, ale mezi sebou je při obchodu vůbec nepoužívají. Vesnice a vztahy mezi nimi fungují stále stejně jak před mnoha stoletími. Ani vesnice se zde nezměnili. Žádná elektřina, telefon, tekoucí voda. Nic takového. Pouze co dá sama příroda. Stále funguje i to, že vesnice občas přepadají kmeny ze severních oblastí nad řekou Niger, které kradou dobytek. Jediný rozdíl je v tom, že již neberou obyvatele do otroctví jako dříve.
Bozové se v omezené míře a poněkud zvláštním způsobem věnují i zemědělství. Na okrajích některých vesnic můžete najít dočasná obydlí. Vypadají přesně jako obydlí kočovných Peulů. Na dřevěných konstrukcích natažené rohože. Dům, který za pár minut sbalíte a kamkoli přenesete. Místní Bozové ale považují tyto rodiny za příslušníky etnika Bella a tvrdí, že to jsou jejich otroci. Tradiční otroci, kteří pro ně pracují na polích a pomáhají jim vařit a starat se o vesnici. Oni sami na poli pracovat nemohou, protože loví ryby. Je historicky známo, že místní lidé se mezi sebou dělili na různé společenské kasty a nejnižší kasta byla v minulosti nazývaná otroky a ti museli ostatním sloužit. Slovo otrok v tomto případě asi není správný termín. Spíše je můžeme nazvat bezzemky, kteří u Bozů pracují na jejich polích, kterým se oni nechtějí věnovat, a za to získávají jídlo.
