Město Timbuktu je opředeno mnoho legendami. Jedna z nich je i ta, jak město přišlo ke svému jménu. Na místě dnešního města byla studna (neboli "tim" v místním jazyce), u které žila žena Bouctou a procházejícím karavanám, které převáželi zboží přes Saharu, dávala vodu. Kombinace obou slov s následným zkomolením dala název městu, které okolo studny mělo vzniknout. Dnes už se nikdo nedozví, zda je legenda pravdivá. Jistý je ale fakt, že město Timbuktu bylo vždy opředeno mnoha mýty a tajemstvími a lákalo spousty cestovatelů, kteří je chtěli spatřit a navštívit. V době objevování Afriky a kolonizace se několik dobrodruhů pokusilo do města dostat. Ne každý byl úspěšný a ne každý se z cesty vrátil. Prvním, komu se to v moderní době podařilo, byl skotský cestovatel Alexander Gordon Laing. Město navštívil, ale při zpáteční cestě byl zabit. Legenda praví, že se místní báli prozrazení, kde jejich město je a jak vypadá. Úspěšnější byl až Francouz René Caillié, který využil svých znalostí arabštiny a islámu. Při cestě se vydával za Egypťana vracejícího se do vlasti a tak oklamal místní obyvatele, kteří si mysleli, že je muslim jako oni. Tak nejen město navštívil, ale byl schopen se úspěšně vrátit i do Evropy a první referoval o tom, jak město vypadá. Přiznal, že představa o velikosti a bohatství města, kterou očekával, se nenaplnila. "Na první pohled jsem viděl jen shluk špatně postavených přízemních domů".
Dnes je situace jednoduší. Ten, kdo chce Timbuktu navštívit, se již rozhodně nemusí maskovat za muslima, aby návštěvu města přežil. Obrnit trpělivostí se ale musí. Město leží na severovýchodě Mali a je, tak jako v minulosti, celkem odříznuté od zbytku země.
Slavná historie není v ulicích města dnes již moc vidět. Doba, kdy tudy procházeli karavany z jihu na sever se zlatem, slonovinou a otroky je již dávno pryč. Karavany ale stále hrají důležitou roli. Vždyť Timbuktu leží na jižním okraji Sahary a ani v dnešní době na sever do pouště mnoho lidí automobily necestuje. Přepravu soli z dolů Taoudenni u hranic Mali s Alžírskem zajišťují velbloudí karavany i dnes a Timbuktu je jejich cílem. V tomto období se na kraji města shromažďují desítky velbloudů, aby pod dohledem Tuaregů vyrazili pro sůl.
Centrum města tvoří stará čtvrť s úzkými uličkami, hliněnými domy a starými mešitami. Ty jsou dnes z existujících historických budov ty nejzajímavější. Nejstarší je mešita Dyingerey Ber založená již ve 14. století. Jak je obvyklé, je to klasická hliněná stavba. Je největší ve městě a je také místem, kam se všichni chodí v pátek pravidelně modlit. Jediná mešita, kterou mohu navštívit i uvnitř. Je bez jediné výzdoby, strohá stavba s pravidelnými chodbami a koridory, kde se věřící modlí. Při chůzi k další mešitě si všímám architektonických detailů okolních domů. Je vidět, že jsou hodně ovlivněny magrebským stylem. Tento detail je vidět převážně na výzdobě a provedení dveří. Není se čemu divit, vždyť v 16. století Marocké království Timbuktu dobilo a zbytky marocké armády následně splynuli s místním obyvatelstvem. V minulosti bylo Timbuktu významným islámským městem. Legenda tvrdí, že zde žilo 333 svatých. Po jednom z nich je pojmenovaná i mešita Sidi Yahiya postavená v roce 1400. Byla zde také univerzita, která je součástí mešity Sankoré. V 16 století to byla největší náboženská škola v Muslimském světě s kapacitou 25 000 studentů. Význam školy zanikl spolu s Marockou expanzí a následným přeložením náboženských učenců do Marockého Fezu.
