Chartům je hlavní město Súdánu. Je rozděleno soutokem Modrého a Bílého Nilu na tři části - Centrální Chartům, Bahri a Omdurman. Centrální Chartům je částí, kde je většina úřadů, velvyslanectví a vlastně i letiště. Na severu je čtvrť Bahri, neboli Severní Chartům, převážně industriální místo, které není příliš zajímavé. Poslední a nejzajímavější částí je Omdurman, který leží na západním břehu Nilu. Je to nejstarší čtvrť postavená v tradičním islámském stylu.
Každý pátek, kromě Ramadánu, se zde v Omdurmanu u mešity Hamed an-Nil v podvečer scházejí dervišové (whirling dervishes) a tančí zde. Tito lidé se hlásí k tzv. učení sufism. Toto učení je těžké definovat, občas bývá označováno jako islámský mysticismus. Zjednodušeně řečeno, sufism je výklad islámských myšlenek, který se zaměřují na lásku, toleranci, víru v Boha a hlavně na získání božských znalostí díky vlastnímu prožitku, vlastní zkušenosti. Dervišové jsou hlavně zmiňováni v souvislosti s Tureckem, ale díky misionářům tohoto vyznání se sufism dostal až do Afriky. Zde se toto učení lehce promíchalo se zbytky tradičních náboženství a získalo exotický náboj, který je pro černochy typický.
V pátek podvečer se zde pomalu shromažďují skupinky lidí. Jak dervišové, tak i místní zvědavci. Z ničeho nic se ozve hudba a všichni zbystří. Hlasitá a velice rytmická, doprovázená démonickým a uhrančivým zpěvem. Procesí dervišů přichází. V čele jdou muži, kteří nesou zelené vlajky a za nimi samotní dervišové. V čele jde mohutný černoch s dredy, který se nakonec ukáže jako hlavní organizátor tohoto setkání. Vytvoří se ohromný kruh, kde na vnitřní straně stojí lidé, kteří se hlásí k dervišům. Je to opravdu pestrá společnost. Mladí černoši s dredy, muž, který vypadá jak úředník, několik žen, ale i starší muži, kteří vypadají jak vyznavači klasického islámu. Mezitím se u zdi mešity se seskupila kapela, v které je výrazná převaha bubnů, zapojuje se aparatura, aby byla hudba lépe slyšet. Když je vše připraveno, spustí bubeníci své rytmy. Dervišové z okraje kruhu zpívají, tleskají a vlní se v rytmu, zatímco dervišové, kteří pobíhají uvnitř kruhu hecují všechny zpívající muže k ještě mohutnějšímu a emotivnějšímu výkonu. Mezi nimi pobíhá černoch, který vše řídí. Podle potřeby ukazuje, aby diváci ustoupili a zvětšily kruh. Když se mu zdá, že někdo zpívá málo, tak před ním stojí a hypnoticky sám zpívá, dokud nestrhne zpěváka k maximálnímu výkonu a není spokojen. Těžko říct, na základě jakého klíče byla vybrána skupina dervišů, kteří jsou uvnitř kruhu a působí jako takový dozor slavnosti. Písně jsou dlouhé a hypnotické. Poslechově se střídají dva druhy. S pomalejším rytmem, kdy dervišové odpočívají, a s rychlým rytmem. Rychlá píseň má neuvěřitelnou energii a všichni lidé v kruhu se kroutí, kývají, podupávají nohama, prostě ze sebe vydávají maximum. I dervišové uvnitř kruhu se snaží. Zpívají až na hranici svých sil a hlasivek, snaží se každého na kraji kruhu povzbudit a svojí energií ho ještě víc motivovat k většímu výkonu. Při těchto písních, kdy energie davu je úplně cítit ve vzduchu, se vždy z obvodu kruhu oddělí několik dervišů a začnou v kruhu šíleně tančit. Písek od jejich nohou se víří, jak se jejich tanec zrychluje. On to není tanec v klasickém slova smyslu, většinou se točí kolem své osy a snaží se roztočit co nejrychleji a co nejvíce, až se dostanou do transu. Při atmosféře, která zde je, to pro ně zřejmě není příliš těžké. Někteří drží za zády dřevěnou hůl a pomáhají si tím zvyšovat stabilitu. Krouží, co to jde, až do úplného vyčerpání. Pak vždy dojde k hudebnímu zlomu a všichni zpívají pomalejší píseň. Slunce pomalu zapadá a změny rytmů a tanců se střídají. Ve chvíli, kdy slunce zmizí za horizontem a padne tma, tančení a zpívání končí. Dervišové se uvolňují, malou chvilinku odpočívají a pak si všichni klekají do prachu před mešitou a společně se modlí. Slavnost dosáhla svého konce.
